Vesmír velkých dálek

XXII. WYATT

Nevím, o čem přesně se mi zdálo, ale když otevřu oči, okamžitě mám tendenci vyštěknout, že žádnou výzdobu neplánuju. Následně mi celá ta myšlenka přijde vážně divná, protože obecně proti výzdobě nikdy nic nemám. Třeba tu vánoční si vyloženě užívám. Loni jsem dokonce nechal Val, aby mi po pokoji rozvěsila vystřihované vločky, takže to vypadalo správně kýčovitě.

Tím pádem nedává smysl, abych se výzdobě bránil. A navíc, tak trochu, jde taky o to, jak dotčeně a naštvaně se chvíli po probuzení cítím.

Rozhodnu se nad tím ještě nějakou dobu uvažovat se zavřenýma očima, třeba si i na samotný sen vzpomenout, nebo ještě líp – rovnou na něj navázat. Přitáhnu si peřinu k bradě a pořádně se zachumlám.

Jenže celý můj dokonale promyšlený plán pokazí Sydney, který mnou dost nevybíravě zatřese.

„Probuď se," zašeptá mi do ucha, ale ani zdaleka to není ve smyslu probuď se, Wyatte, je ráno, budeme se milovat až do pozdního odpoledne. Sydneyho hlas zní divně, zbytečně vzdáleně a především naléhavě.

Právě to mě přinutí přece jen otevřít oči.

V pokoji je pořád tma, podle čehož poznám, že musí být ještě noc. V první chvíli mě napadne, že se Sydney chce jenom rozloučit, než půjde k sobě, ehm... pít krev. Je to upír, musím si na tu myšlenku konečně zvyknout, obzvlášť pokud jsme teď spolu. A tak se posadím.

Jsem pořád nahý a taky překvapivě rozbolavělý.

„Něco se děje. Oblékni se. Rychle!" vypálí Sydney, zatímco on už je plně oblečený a zrovna si bere z nočního stolku zbraň. Dost přitom spěchá a působí... zvláštně.

Napadne mě, jestli není naštvaný. Jestli to teď mezi námi nebude divné. Jestli se dnešní nocí všechno nepokazilo. Možná to vůbec nebyl dobrý nápad a to, co jsme dost důkladně a dlouze budovali, skončí kvůli neuváženému rozhodnutí se spolu vyspat.

Třeba to bere tak, že jsem ho svedl?

Na nic z toho se ovšem nestihnu zeptat, protože Sydney zničehonic přiskočí blíž, chytne mě za loket a dost nešetrně vytáhne z postele. Teprve v ten moment mi dojde, že o dnešní noc nejspíš vůbec nejde. Všimnu si, že neustále naklání hlavu a poslouchá. „Co se děje? Co slyšíš?" chci vědět a zároveň na sebe hodím tričko a tepláky.

Víc nestihnu, protože se v tichém a klidném domě, který jsem vždycky a za všech okolností považoval za bezpečný, ozvou ohlušující rány. Nejprve jedna, u které se leknu tak, že mi z ruky vypadne bota a zakutálí se někam pod postel. A pak v rychlém sledu přijde druhá, třetí a čtvrtá.

Výstřely. Ve Wolkov sídle.

Můj mozek to nedokáže pochopit. Nedokáže pobrat, jak se něco takového mohlo stát a co to znamená. „To byla střelba," slyším říkat sám sebe, anebo se možná ptám, nejsem si jistý, protože...

Jak by mohl ve Wolkov sídle někdo střílet?

Proč by někdo ve Wolkov sídle střílel?

Jak by...

Uvědomím si, že upřeně zírám na Sydneyho, protože on je to jediné, co mi teď dává smysl.

„Někdo je v domě. Je jich víc," oznámí věcně. Na rozdíl ode mě nepůsobí vůbec rozhozeně. Naopak i v šeru pokoje dokážu rozeznat jeho plně soustředěný výraz. Mohlo by mě to uklidnit a nejspíš i mělo, protože od toho tady přece je. Je upír! Silný, rychlý, vytrénovaný upír.

Všechno bude v pořádku, ne?

Jenže v domě se střílí. Teď znovu.

„Drž se za mnou, mysli na trénink," dodá Sydney těsně před tím, než položí ruku na kliku a opatrně otevře dveře.