Vesmír velkých dálek

VIII. ISAAC

V autě je teplo. Pustil jsem topení, protože si Wyatt stěžoval na studené ruce. Sedíme vedle sebe mlčky a přes clonu deště pozorujeme, jak se lidé trousí do nemocnice a zase ven.

Tentokrát je to porodnické oddělení. Před malou chvílí přivezli ženu v pokročilém stadiu těhotenství, která hlasitě křičela. Teď je znovu ticho, jenom stěrače jezdí po předním skle sem tam a Wyatt klidně oddechuje. Cítím na sobě jeho pohled. Možná mi v duchu pokládá tisíce otázek, kdy se odhodlám a jestli vůbec.

Pochopitelně jsem se s ním rozdělil o informace od Trenta a on se zeptal, co uděláme. Pojedeme dál? Zkusíme nemocnici v jiném městě? Hodíme si mincí, nebo nějaké oddělení prostě vylosujeme a budeme doufat, že v okruhu několika kilometrů nejsou žádní upíři? Kromě tebe, Isaacu.

Šest dní bez krve. V noci zatím ještě pořád nemusím spát, a to by měl být ukazatel, že jsem stále schopný. Stačí se jenom rozhodnout, jestli vystoupím a půjdu si vyzvednout další dávku. Nebo čekat, až mi Trent během jednoho z našich krátkých telefonátů sdělí, zda pro mě zvládl dojednat vyšší dávku, anebo jestli by pro mě nemohl krev nechat někde jinde. Kde? Někde. Jinde. Protože co když je v tuhle chvíli na Dariově straně tolik upírů, že zvládnou pokrýt všechny nemocnice v zemi? Možná na nás právě teď někdo z nich kouká v tichém očekávání, jestli vejdeme do pasti.

„Jsi nervózní?" pronese Wyatt opatrně. „Působíš hodně nervózně. Teda oproti jiným lidem jsi pořád dost prkenný, ale vzhledem k tomu, že tě znám, přijde mi... Trochu panikaříš?"

Pevně sevřu volant, protože mám tendenci bubnovat do něj prsty, jako kdybych se snažil napodobit zvuky deště. Prší teď čím dál víc, takže bych se mohl snáz schovat před zraky lidí, ale zároveň je třeba počítat s tím, že se v takovém počasí můžou schovat i jiní upíři. Třeba předpokládají, že je tohle ten den, kdy se vydám pro další dávku.

Nespokojeně zamručím. „Domluva byla taková, že přijedeme k nemocnici a obhlédneme situaci. Ve skutečnosti jsem neřekl, že nutně vejdu dovnitř," upozorním Wyatta a zároveň tím uklidňuju sám sebe.

Wyatt si s předstíraným zaujetím podepře hlavu a upírá na mě modré oči. „Aha. A jaká je situace? Ještě obhlížíme? Nebo odsouváš chvíli, kdy se budeš muset rozhodnout?" Potom se pousměje. „Jestli se bojíš, můžu ji vyzvednout místo tebe a ty počkáš v autě."

Automaticky si představím Daria (z nějakého důvodu čeká právě tady, v čekárně na porodnickém oddělení), jak překvapeně pohlédne na Wyatta, který vejde dovnitř, odbarvený a zpola promočený, a velmi sebevědomě se pod mým identifikačním číslem dožaduje další dávky. A vůbec nejpřekvapivější na tom všem by bylo, kdyby se opravdu vrátil s chladicím boxem. Co já vím? Wyattovy vyjednávací schopnosti byly vždycky velmi dobré. Třeba by přesvědčil zdravotní sestru, že je já. Posledních pár dní, s ohledem k tomu, kolik času trávíme v autě, je dokonce výrazně bledý.

„Na to snad ani nebudu odpovídat," zamumlám a pohřbím jeho vtip podobně, jako se Trentovi daří pohřbívat ty moje. „Není to bezpečné ani pro jednoho z nás. Možná bychom měli vybrat jinou nemocnici." Možná bych měl rovnou sehnat nové auto, obarvit Wyattovy vlasy načerno a zalézt někam do díry, než bude dopadený ten nejposlednější upír, který by Wyatta rád viděl mrtvého. „Omlouvám se," dodám tiše. „Zkomplikovalo se to. Jako kdyby byl Darius o krok napřed."

Wyatt pootevře ústa, nejspíš aby vyslovil námitku, ale já mu nedám možnost, když prudce zařadím a vycouvám z parkoviště. Pocit, který mě zaplavuje, musí být prostá lidská úleva.

„Ale ty už nemáš žádnou krev!" vyhrkne Wyatt. „Už několik dní nemáš žádnou krev. A pokud se nemýlím, nemít krev není nejlepší situace pro upíra. Ne?"