Vesmír velkých dálek

XI. ISAAC

Objem darované krve obvykle činí 470 mililitrů – říká se tomu odběr plné krve a většinou netrvá déle než deset minut. U takového množství je pak otázkou několika hodin, než se krev znovu obnoví. Plazmatické bílkoviny a krevní destičky jsou nahrazeny během několika dní. Lidské tělo je v tomto ohledu překvapivě velmi schopné.

Reálný problém ovšem představují červené krvinky, které zásobují tkáně kyslíkem. Jejich obnova může trvat dva až tři týdny a nedostatek vede k anémii, kterou provází malátnost, únava a bledost. Z toho důvodu umožňují zdravotnická zařízení mužům darovat krev maximálně pětkrát do roka a ženám čtyřikrát.

Není proto reálné, abych fungoval pouze na Wyattově krvi a bral si od něj každých devět dní 300 mililitrů. Časté odběry by se mohly nepříznivě podepsat na jeho zdravotním stavu.

Jak jsem řekl, musím k tomu přistupovat jako k dočasnému řešení, než se nám podaří vymyslet něco jiného, anebo než KREV dopadne upíry, kteří po nás jdou. Problém je, že to se může protáhnout na několik dalších týdnů, ne-li měsíců. Darius jim totiž uniká s naprostou lehkostí a já nemám důvod domnívat se, že by se to mělo v nejbližší době změnit. Když jsem navíc naposledy telefonoval s Trentem – a náš hovor byl velmi formální, až chladný – moje domněnky se víceméně potvrdily. KREV momentálně netuší kudy kam a zároveň vynakládá tolik úsilí, aby celý konflikt ututlala před médii, že kdyby se stejným zaujetím přistupovali i k dopadení upírů, možná bychom na tom teď byli úplně jinak.

Trent ovšem toto tvrzení odmítá. Podle něj dělají, co je v jejich silách, a bezpečnost pana Wyatta Wolkova je stále nejvyšší priorita. Pochopitelně. Až na to, že pan Wyatt Wolkov je už nějakou dobu pouze moje priorita a teď ještě čelím dilematu, jak to udělat, abych ho nemusel cucat jako džusík (jeho slova).

Nemocnice jsou pro nás z logických důvodů stále zapovězené, tudíž jsem došel k názoru, že v tuto chvíli existuje pouze jedna možnost, a to pokusit se vydržet bez krve co nejdéle a eliminovat tak zásah do Wyattova organismu. Jak prosté.

Snažím se proto jíst vyváženou stravu, dopřávám si velké a vydatné porce plné luštěnin, ovoce a zeleniny, stejně jako neodmítám vitamíny. A jakmile si všimnu změn v chování, zvýšené přecitlivělosti, zesíleného ADHD a únavy, začnu sahat po přeslazených energy drincích a na každé zastávce pro sebe koupím velmi silné kafe. Zatímco Wyatt spí, dělám kliky, sleduju vědomostní soutěže, dokola rozebírám a čistím zbraň, luštím sudoku, řeším hlavolamy, zkrátka všechno možné, abych stimuloval mozek a ubránil se spánku.

Jenomže v konečném důsledku to nestačí. Nanejvýš docílím toho, že lépe kontroluju svoje emoce, protože už si na stav bez krve začínám zvykat. I tak ale zjistím, že deset dní je maximum. Po deseti dnech se moje tělo začne vehementně dožadovat spánku a únava nelítostně otupuje smysly. To se projeví dalším mikrospánkem a chvilkovou dezorientací – zhruba deset vteřin nejsem schopný určit, kde se zrovna nacházíme.

Nakonec nemám jinou možnost, než Wyattovi znovu odebrat krev. V malé stísněné koupelně motelového pokoje, která smrdí plísní, ji lačně polykám ještě zteplalou a vyplachuju zkumavky vodou. Ani trocha nesmí přijít nazbyt.

Následně po sobě uklidím a postarám se, aby si Wyatt vzal pravidelnou dávku železa a zapil ji limetkovo-mátovou limonádou. Možná z toho bude naše tradice. Kontroluju jeho životní funkce a ptám se, jestli ho něco bolí a jak se cítí, pořád dokola, dokud neřekne, že trochu jako mumie, což ještě umocní, když se zachumlá do deky.

Tak alespoň že srší vtipem. Připadá mi ovšem unavenější než posledně, ačkoli se sám sobě snažím namluvit, že si to jenom představuju. Jak jde o Wyatta, jsem úzkostlivější. Žádná moje upíří část nemůže úzkost přebít a uzamknout, je téměř hmatatelná.