Vesmír velkých dálek

VIII. WYATT

Proč je Isaac Sydney tak vlezlej, že se mi musí vkrádat do myšlenek?

Nejen že s tím pocitem usnu, nejen že s ním následující ráno vstanu, čistím si zuby, snídám horké kafe (a druhé, protože jít do školy jen po třech hodinách spánku je fakt skvělý nápad), ale taky s tím pocitem strávím celý zbytek dne. A pak, když už mi to tak jde, rovnou to natáhnu do konce týdne.

Není to tak těžké, jak by člověk očekával, protože pokaždé, když už mi mozek přepne a začne přemýšlet nad normálními věcmi, třeba proč včely bzučí, vyloupne se přede mnou Sydney a zmaří veškerý můj postup.

Tak třeba... Konkrétní případ:

Přemýšlím, proč včely bzučí, vyjdu z pokoje, uvidím Sydneyho, jak mezi prsty převaluje minci, a šup, zrádná myšlenka o upírství a Sydneyovství je zpátky. Řekl bych nečekaně, ale zase tak nečekané, aby mě to šokovalo, to vážně není.

Napíšu o tom Val. Psaní zpráv je teď jediný způsob komunikace, kdy spolu můžeme mluvit na rovinu. Nikdo se totiž nestydí (Val) a nikdo nemá problém s tím, že by nás někdo mohl slyšet (já).

Já: Furt se mi sere do myšlenek.

Val: Proč?

Já: (trochu otráveně, že to musím vysvětlovat) Protože jsem si ho pustil moc k tělu. Jakože chápeš, s ostatními zaměstnanci taky mluvím, ale oni nejsou tak zajímaví a hlavně jim nikdy neříkám pravdu. Takže je to takový ten rozhovor, který nic neznamená. Jenže s upírem jsem to nevychytal. Byl jsem zvědavý a teď o něm vím moc věcí a to mě nutí nad ním přemýšlet.

Val: (po skoro deseti minutách, kdy jsem pořád viděl poskakující tečky, takže jsem měl dojem, že píše minimálně esej) Jasně.

Já: JASNĚ? To je všechno????

Val: Jo, asi jo. Nemá smysl se s tebou dohadovat, akorát by ses naštval. A já tě nechci naštvat. :/

Já: Nenaštvu se. (Napíšu naštvaně.)

Dalších patnáct dlouhých nekonečných minut koukám na naši konverzaci, na nápis zobrazeno, ale to je tak všechno, tentokrát tam ani nenaskakují tři tečky, takže mi je jasné, že Valariana přemýšlí, jestli a případně co vlastně napsat. To bych si teď klidně mohl dát šlofíka, než se rozhodne. Nebo odletět na Měsíc, projít se po místech, kde chodila posádka Apolla 11, vrátit se a ještě si zajít na zmrzlinu do Itálie.

Jestli přeháním?

Tak schválně.

Já: Stihl bych si dát šlofíka, odletět na Měsíc, projít se po místech, kde chodila posádka Apolla 11, vrátit se a ještě si zajít na zmrzlinu do Itálie. PĚŠKY! A stejně bych byl rychlejší než tvoje odpověď.

Val: MYSLÍŠ NA NĚJ, PROTOŽE TI ŘEKL, ŽE JE NA KLUKY, A TY PŘEMÝŠLÍŠ, JESTLI TO NĚCO ZNAMENÁ!

Koukám na tu zprávu trochu vyjeveně, protože Val moc často Caps Lock nepoužívá, a nejspíš právě kvůli tomu mi nejdřív nedojde, co napsala. Ten význam, který je... tak nesmyslně nesmyslný, až z toho mám upřímnou legraci.

Já: Co to prosim tě je za pasivně agresivní výlev?

Val: Zlobíš se?

Já: Obracím oči v sloup nad tou tupohlavou zprávou, ale nezlobím se.

Val: OK. Já si ale myslím, že je to pravda. Řekl ti nějaké svoje tajemství a ty jsi z toho hotový, protože si začínáš uvědomovat, že i když jsi byl zásadně proti němu, tak teď jsi rád, že ho máš, a je ti sympatický.