†Saviour†

9.Zestárlá panna

Do pokoje pak zase vlítli všichni. A já.. já se nadechla sama bez přístrojů..

..

"Sem!!"zařval CC, jelikož si mě všiml jako první. Než jsem se nadála byla jsem v jeho obětí. Kluci stáli jako opaření, abych pravdu řekla byli k popukání.

"CC nemůžu dýchat" zašeptám a uchechtnu se.

"Jo.. promiň" taky se zasmál a trošku povolil sevření.

"Hned je to lepší" zašeptám mu do ucha a vdechnu jeho vůni. Bylo to trošku komické, já tam očmuchávám CC-ho a kluci tam pořád jen stojí a koukají na nás.

CC mě pustil a v tu ránu mě objali všichni ostatní. Byla jsem hrozně šťastná, že je vidím.

"Ty ..žiješ" zašeptá mi do ucha Andy.

"No neboj se, mě se jen tak nezbavíte" řeknu chraplavým hlasem a ušklíbnu se.

"No to doufám" řekl Ash a též mě obejmul.

Všichni jsme se poobjímali, než přišel do pokoje doktor.

"Ach tak jste se probudila, měla jste veliké štěstí" řekl a začal mi srovnávat a odpojovat nepotřebné hadičky.

"Jo.. Já vím" řeknu téměř šeptem. Moc dobře se mi nemluvilo, tak ještě aby se mi dobře mluvilo, když mám jednu plíci v jiným stavu.

"Kdy bych mohla jet domů?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

"No.. Jelikož jste víc jak 2 týdny byla v bezvědomí, tak se vám rána začala zacelovat, když to vezmu kolem a kolem buď tu můžete zůstat na doléčení, což jsou tak 2 týdny, a nebo vás můžeme pustit hned zítra, ale budete muset být v klidu.." dořekl. Hned se mi změnil pohled na svět, cítila jsem se jakoby jsem se dnes podruhé narodila. Byla jsem ráda, že kluky vidím, a že je vše tak jak má být.

"Proč až zítra?!" vyskočil hned na nohy Jinxx.

"Slečna se teprve dnes probudila, takže jí potřebujeme zkontrolovat" řekl klidným hlasem. Divím se, že byl s klukama tak trpělivý, kdyby bylo na mě hned by jsem je musela vystřílet. Nad tím jsem se musela uchechtnout.

"Čemu se jako směješ?!" řekl pobaveně Lee.

"Tomu jací jste blbečkové" řekla jsem popravdě. V tu ránu se na mě všichni otočili s vražedným pohledem.

"Až přijedeme domů, tak se samým lechtáním počůráš" zavraždil mě pohledem Jordan.

"Vidíte to pane doktore, ani ne před hodinou jsem byla na smrtelné posteli a teď mě tu vyhrožují!" postěžuji si s pobavením v hlase.

"Heh.. vy jste mi to, ale rodinka." řekne a zasměje se.

"K pohledání.." uchechtnu se taky.

...

Asi po hodině všichni kluci zase odešli. No jak zase?! Byli tu s tebou celých 14 dní!! Tak si nestěžuj!

Po deseti minutách samoty přišel doktor.

"Takže slečno Sykesová.. měli by jsme vás na něco upozornit, ještě než odjedete. Nevím jestli by jste se zítra viděli, tak vám dám přednášku teď.." uchechtne se a podrbal se na zátylku. Podle jeho tonu hlasu to nevěstí nic dobrého.

"No.. při operaci plic jsme zjistili, že nejste úplně zdravá.." zadrhával se.

"Jak, že nejsem úplně zdravá?!" vyštěknu na něj.

"Slečno, nejdřív se uklidněte.." řekl klidným hlasem.

"Já jsem klidná!" zařvala jsem na něj. Začala jsem zhluboka dýchat.

"Jo už jsem klidná.." řekla jsem o něco klidněji.

"Nu dobrá.. Takže.. Našli jsme vám rakovinový nález.. Ale není zhoubný, nevypadá, že by se nějak zvětšoval, ale budete muset chodit na kontroly, a nebo rovnou na operaci.. Je to jen na vás." řekl klidně.

V tu chvíli se mi zastavil svět, takže já jsem málem před chvilkou umřela a teď zase toto. Nevím co dělat. Proč já?! Nejdřív se mě snaží někdo zabít, a teď umírám kvůli svému tělu. Co je za vyznam žít, když musím takto?

"Já.. ehm.. mohla bych být prosím chvilku sama?" řekla jsem roztřepeným hlasem.

"Jistěže ano, dyžtak zazvoňte kdyby něco.." řekl milým hlasem a doslova vypadl z pokoje.

V tu chvíli se pokoušel mé oči ovládnout vodopád slz. Nechala jsem jim volné pole působnosti. Brečela jsem jako malá. Nevděla jsem co dělat.

Celou noc jsem nezamhouřila oko. Neustále jsem brečela.

...

Ráno mě robudilo šramocení. Otevřela jsem nejdřív jedno oko, po chvilce i druhé. Zjistila jsem, že v mém pokoji se již nacházelo mnoho chlapů. Teda spíš "chlapů". Ano hádáte správně, byli to kluci.

"Dobré ráno" řekla jsem mile.

"Ach.. tady někdo vstal pravou nohou z postele" uchechtl se CC a hned mě běžel obejmout.

Než jsem se nadála, už jsem byla v obětí všech. Ach.. mám je tak ráda. Nikdy je nechci ztratit.

"Tak co? Jedem domů?" usmál se na mě Jinxx a už mě tahal z postele.

"Počej chviličku, potřebuju se převllíknout, zlato" uchechtla jsem se a šla se převlíknou na záchod. Byla jsem dneska vážně nějaká hodná, to bude asi tím, že nejsem vůbec vyspalá. Jen aby si něčeho kluci nevšimli.

Vylezla jsem už převlečená ven, kluci už stáli na chodbě. Vylezla jsem ven. Něco si tam domlouvali s doktorem, jen jsem se modlila, aby jim nic neřekl. To bych se asi zbláznila.

"Tak co jdeme?" drkla jsem do Lee-ho.

"No jasně princezno" usmál se na mě a vzal mě do náruče.

"Hele, ale já umím chodit Lee!!" usmála jsem se a bouchla ho do hrudi.

"Klidně si můžeš jít po svých" řekl a už mě pouštěl na zem.

"Nee!! Jsi měkčí než ta postel a nohy jsou už těžké!" řekla jsem a dostala šílený záchvat smíchu. Byla jsem vážně někde úplně mimo. V tu chvíli na mě padla veškerá pozornost.

"Tak ty máš těžký nohy jo?" uchechtl se a vzal mě znovu do náručí. Kluci na nás koukali jako na debily. Byla jsem vážně mimo..Dnes mému obličeji dominovali velké opuchlé oči a plno vrásek, připadala jsem si jak zestárlá panna.

Kluci mě naložili do auta. Vůbec jsem nevěděla co dělám. Chvilku jsem dělala v autě kraviny a pak usnula vyčerpáním.

Tááák a je tu další díl. Pardon, že za tak dlouhou dobu:( Doufám že to někdo čte a moc děkuju za votes:3 jste zlatí:3 a pardon za pravopisné chyby, tak adios amíígos:3