𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

I. Těší mě, Elis

„Tak, a je to!" řekl nadšeně asi po 10 minutách . Ze sebe sem dostala prosté „wow" a ještě jsem ho objala. Nejprve to nečekal, ale po chvíli mi objetí opětoval.

„Moc děkuju, už bych se z toho kávovaru zbláznila," řekla jsem mu hned potom, co mě pustil z objetí.

„Ale teď už bych si něco dal" řekl a usmál se.

„Nojo, promiňte, takže jako obvykle jedničku nebo dvojku?" zeptala jsem se ho.

„Jedničku" odpověděl, a než jsem stihla něco říct, už si šel sednout na své obvyklé místo, tedy do rohu kavárny, kde je největší klid na práci.

---

Zapla jsem kávovar a světe div se, fungoval.

Musela jsem se usmát, protože nevím jak bych vysvětlovala šéfovi, že musí vrazit dalších několik tisíc do nového kávovaru.

Zaslechla jsem, jak se někdo uchechtl. Rozhlédla jsem se po kavárně a byl to Petr, který se na mě díval se svým úšklebkem na tváři. Pouze jsem protočila očima a věnovala se dále jeho kávě.

Tu jsem měla zanedlouho hotovou, nandala jsem dortík na talířek a s jídlem v ruce jsem se k němu rozešla.

Jakmile mě uviděl, zaklapl svůj notebook, odložil ho opodál na stůl a čekal až mu jeho jídlo položím.

To jsem taky udělala a chystala se odejít. On mě ale jemně chytil za zápěstí a já se na něj otočila, protože jsem nechápala, co dělá.

Udiveně jsem se na něj podívala a on řekl;

„Děkuju ti"

'My si tykáme?' řekla jsem si v hlavě a on jakoby mi četl myšlenky, začal;

„Asi si říkáš, proč ti tykám, ale známé se už docela dlouho, a vím že bys to měla nabídnout ty, ale zeptám se já, nechceš si tykat?" zeptal se a já nejdříve váhala, jestli mám souhlasit a nebo odmítnout.

„Klidně můžeme a máš pravdu, známe se už dlouho" Sice jsem se bála, co udělá Max až to zjistí, ale v tudle chvíli mi to bylo jedno.

On se na mě jen usmál a řekl „Petr" natáhl ke mně ruku „Elis" natáhla jsem tu svou k němu a potřásli jsme si.

„Těší mě" řekli jsme naráz a zasmáli se.

Tohle se prostě Max nesmí dozvědět. Prostě nesmí.

Tohle mi neustále probíhalo v hlavě, dokud mým tělem nezatřásl Petr.

Probrala jsem se ze svých myšlenek a zeptal se mě;

„Jsi v pořádku? Hej Elis"

„Jo jsem promiň, jen jsem se zamyslela" Lži, tohle jsou samé lži, ale jak by asi reagoval na to, kdyby zjistil jaký Max je. Jak se přetvařuje před ostatníma a ke mně se chová jak ke kusu odpadu.

„Přisedneš si?" zeptal se a já kývla na souhlas.

„Počkej chvíli, jen někoho pošlu na plac, ať tu obsluhuje a pak budeme mít čas si trochu popovídat"

---

Vše jsem zařídila a vrátila jsem se k němu. Chvíli jsme si povídali o jeho zálibách, zjistila jsem, že je to nějaký raper či co, divil se, že ve svém věku ho neznám nebo alespoň neposlouchám. Na to jsem mu pouze řekla, že mám přísné rodiče a dále jsme to nerozebírali, za což jsem ráda.

Dále jsem se o něm dozvěděla, že bydlí s babičkou ve vesnici u Brna, je mu 24 let, dokonce že má syna, což bych do tak "mladého" kluka neřekla. Prý že patří do nějakých Rychlých kluků, nemám ponětí kdo všechno tam je, sice mi říkal jména, ale ty už si nepamatuju.

V té době jsem mohla být ještě ráda za to že nevím, co jsou zač.

Jeho umělecké jméno je STEIN27. Zajímavé jméno.

Já mu o sobě řekla jen kde studuji, jak mě to nebaví, jenže po chvilce došlo na otázku;

„A co tví rodiče? Zatím jsi mi jen řekla, že jsou přísní, ale víc nevím" Najednou jakoby se mi zastavilo srdce.

Nechtěla jsem na tuto otázku vůbec odpovídat, a jakoby poznal že se něco děje, řekl

„Hele nemusíme o nich mluvit pokud nechceš, jde vidět že je to pro tebe těžké téma" Spadl mi kámen ze srdce, hrozně se mi ulevilo, že mu to nemusím říct.

„Já ti to někdy řeknu, jen teď na to nemám úplně náladu" řekla jsem a on se pousmál.

„V pohodě Elis"

Potom mi vyprávěl o svém prvním sólovém albu, myslím že Teorie pádu se jmenovalo.

Po asi třech hodinách povídání odešel, protože už jsme měli zavírat. Už jsem se těšila, že si po náročném dni v práci doma odpočinu, ale to jsem ještě nevěděla, co se stane...