𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

XLIII. Mix emocí

flash back: ráno

„Počkej ale co u tebe vůbec dělaly drogy? Ty tu máš ještě nějaké nebo jen todle" zeptala jsem se ho.

„O to se nestarej, hlavně si to už neber" jak jako nestarej se? Chcete mi říct že tu najdu něco dalšího?

flash back: hlídání

,,Eliso já s tebou nebudu diskutovat. Prostě se s tím smiř, neříkám že tomu bude tak napořád, ale teď na nějakou dobu ano" řekl Radek a já chtěla umřít. Ta představa toho, že mě každou sekundu bude někdo kontrolovat a budu pod jejich dozorem. PANE BOŽE

---

Dominik se s klukama domluvil, že to moje hlídání trochu zmírní. Prý se můžu v klidu nasnídat a pak že mám jít za něma do obýváku. Skvělý, přijde mi to o dost lepší že mi teďkomc nestojí u zadku? Ani ne.

,,Co chceš na jídlo?" zakřičí někdo z kuchyně. Myslela sem si že je to mířený na mě, tak sem křikla nazpátek.

„Já nevím, prostě normálně něco jedlýho" odpovím s úsměvem když vejdu do místnosti.

„Jé dobré ráno, sice to nebylo mířené na tebe ale okay, něco ti též připravím" zasmál se Pepa a já se cítila hrozně trapně.

„Tak děkuju, jinak kde jsou ostatní?"

„Už čekají v obýváku, být tebou pokud s něma ještě nechceš být tak mi můžeš pomoct připravit nějakou tu snídani"

„Dobrý nápad, jinak-" nestihla jsem doříct větu, protože tu vtrhl Petr.

„Vajíčka,4 dík" hned co to dořekl se zase otočil a zmizel.

„Nemáš zač" řekl si Pepa pod nosem a já se jen zasmála.

Pustili jsme se do vaření, no nebudu lhát po tom co jsme tady ztropili totální potopu kvůli toho, že prostě Pepa neumí mýt nádobí a po tom, co skořápky vajíček skončily snad všude po celé kuchyni tak jídlo dopadlo celkem dobře.

Sobě a Dominikovi jsem udělala toasty, protože vajíčka na nás nezbyly. Nechápu jak toho ti kluci stihli sníst tolik, když včera byla ještě plná lednička.

---

„Neříkej mi, že mě chcete učit další hru, když už minule mi to nešlo" povzdechnu si, když si sedám na gauč s dvěmi talíři. Jeden podávám Domčovi, ten se na mě uculí jak malé děcko, ale ty jeho tvářičky jsou tak rozkošný, že se musím usmát.

,,Prosimtě, to je úplně lehký. Dívej, tady Radkovi to ještě donedávna nešlo a teď nás tady všechny poráží".

,,Maj pravdu, a potom litují toho, že mě to učili" doplní ho Radek.

,,Ale mě necháš vyhrát žejo?" zeptám se zoufale, protože já a hry to prostě nejde dokupy. Nedočkala jsem se odpovědi, někdo po mě hodil ovladač a tím začal boj. Talíř jsem rychle položila Petrovi na klín a začala hrát.

No spíš jsem panikařila jak se to hraje ale po chvilce už mi to začalo i docela jít. To sem si ale jen myslela.

---

„Mě už to nebavííí" řeknu zoufale po tom, co už asi po 10. prohraju a prudce hodím ovladačem o stůl.

„No dobré klid prosimtě, nerozbij nám to tu" řekne Radek a já se na něj zamračím.

„To říká ten, kterej asi tu hru hacknul nebo já už fakt nevím, říkala sem že jsem úplně marná v takových hrách"

„V takovýhle možná jo, ale jinak seš "ve hrách" dobrá" řekne Dominik a nahodí jeho obvyklý úšklebek.

„Tak na, tu máš svoje studené toasty a já jdu hrát" podá mi Peťa zpátky moje jídlo a bere si ovladač.

Přisunu se blíž k Domčovi, ten kolem mě přehodí ruku, hlavu si opřu o jeho rameno a spokojeně si vychutnávám snídani.

„Jak jsem říkal, v jiných hrách seš moc dobrá" zašeptá mi do ucha a mě naběhne husí kůže. Jeho hlas a doteky se mnou dělaj tolik, kdyby jen věděl.

„Em no já si jen odskočím" zvednu se rychle z gauče a kluci jen nechápavě koukají.

Bloudím po chodbě i když to tu už znám, momentálně jsem zalezla do jedné z místností, které odtud vedly v dolním patře. Koupelna? Tak v téhle jsem ještě nebyla. Sednu si na zem a opřená o vanu přemýšlím proč jsem tam prostě nemohla zůstat.

Musela sem pryč, protože jsem na sobě cítila hroznou paniku. Nevím co v takových situacích dělat, nechci to na sobě nechat znát, proto jsem radši odešla.

„Hej Elis všechno v pohodě?" uslyším známý hlas za dveřmi.

„Jo prosimtě, můžeš zase jít" odbydu ho a čekám až odejde.

„Nene, počkám tu na tebe, nezapomínej na hlídání"

„To jako vážně Dominiku, vypadnii! Já se chcu vklidu vychcat, je mi nepříjemný jak tam stojíš prostě prosím běž pryč já hned přijdu!" zalžu.

„Hele však máš dost soukromí ne?"

„Mně nejde o soukromí jestli ho mám dost nebo ne ale prostě je mi to nepříjemný" řeknu zoufale.

„Prostě ne a tečka Elis" řekne a já nemám na vybranou.

„Hm" řeknu otráveně. Tak to jako ne, já myslela že v tomhle bude držet se mnou, ale jak vidím, mýlila jsem se.

Zvedla jsem se ze země, spláchla jsem záchod aby nepoznal, že jsem tu jen zoufale seděla a uklidňovala se.

Otevřela jsem dveře a uviděla jeho tvář. Nebyla v ní žádná emoce, jakoby by on sám byl čistá duše, jenže není. Z mého čtení emocí mě dostal větou:

„Buď ráda že jsem byl jen za dveřmi, příště tomu tak nemusí být" řekne stále bez emocí, todle mi nahání strach, ale vím, že to tak vyznít nemělo.

„Klid prosimtě, jen si mi přišla nějaká zaskočená, proto jsem tu šel, opravdu totiž nikdo z nás nemá zapotřebí tě hlídat i na záchodě" konečně je zpátky ten starý Dominik, ze kterého vyzařuje energie.

„Jsem v pohodě" řeknu chladně, chytám ho za ruku a spolu odcházíme zpátky do obýváku.

„Hrdličky se nám vrátili" zapiští nadšeně Tomáš. Jo, občas se chová jak malé děcko které zrovna dostalo lízátko od mámy.

„Dominiku ty jí teda pěkně hlídáš" šeptne někdo Dominikovi do ucha, on jen protočí očima a přitáhne si mě zpátky blíž tak, že na něm skoro ležím.

Já mezitím pomalu upadám do říše snů, což po těch prášcích co teďkom do sebe dávám, není divu.