Lieve - Moji anonymní přátelé [UPRAVUJE SE]

🤍27.KAPITOLA🤍

...Sestřička zhasla a já do chvíle usnula...

✨O 1 měsíc později✨

„Teď se předkloň." Mluvila na mě Mia. Moje asistentka na chemoterapiích. „Bolí to někde?" Zeptala se. Kývla jsem hlavou že ne. „Skvělé. Liv, vedeš si čím dál líp. Myslím že už jen měsíc a nebudeš sem muset chodit." Usmála se. „Nejraději bych sem nechodila vůbec." Řekla jsem otráveně. „Liv..." Dřepla si ke mě. „Vím že je to těžké, ale uvidíš že to bude dobré."
„Vážně už nebudu moct tančit?"
„Bohužel ne, je to hodně nebezpečné pro tvoje tělo. Můžeš se špatně hnout a nedopadne to dobře." Odmlčela jsem se. „Za dnešek máme hotovo, můžeš se vrátit na pokoj." Usmála se. Postavila jsem se a vzala si do rukou berle. Nedokázala jsem chodit bez nich. Chtěla jsem, ale doktoři trvali na tom že je musím mít. Vrátila jsem se na pokoj. Konečně už jsem mohla mít i návštěvy. Sung-Ho a Binni za mnou chodili každý den. Ostatní jen jednou týdně. Lehla jsem si do postele a přemýšlela. V tomto pokoji se prakticky nic jiného dělat nedalo. Byla jsem tu sama. Televize nefungovala. Stále jsem jen přemýšlela. Taky mě "těšili" velmi časté návštěvy lékařů. Zrovna teď za mnou jeden přišel. „Jak pak se daří Liv?" Usmál se na mě a přišel k mé posteli. „Už lépe." Odpověděla jsem. „To je skvělé, můžeš prosím pokrčit kolena?" Udělala jsem jak řekl. Neměla jsem problém s pohybem. „A teď zvedni pravou nohu." Pokračoval. Udělala jsem i to. „Skvélé." Tvůj stav se velmi zlepšil. Co hlava? Bolí?"
„Občas ano."
„To po čase pomine. Ještě je trochu poraněná. Ještě se za tebou stavím." Po této větě odešel. Zůstala jsem tam opět sama a čekala než se vrátí doktor. Vrátil se asi po deseti minutách i s sestřičkou a dalším jiným doktorem. „Takže Lieve-" Začal doktor kterého jsem neznala. „Tvoje výsledky z chemoterapie se dost zlepšily. Zlepšilo se i celkové vyšetření imunity a tělesného systému."
„Dobře a... co to znamená?"
„To znamená že tě budeme moct pustit domů." Nadšeně jsem poskočila na posteli. „To jako vážně?" Zeptala jsem se. „Na chemoterapie sice budeš ještě měsíc dojíždět ale jinak jsi volná." Řekl doktor. Nemohla jsem uvěřit tomu co slyším. Byla jsem tak šťastná. V nemocnici už mě to vůbec nebavilo. „Takže dnes zavoláme tvému manažerovi a pojedeš domů." Řekla sestřička. „Už dnes?" Zaradovala jsem se ještě víc. „Ano. Je hezké vidět tě se usmívat." Zasmála se. „Kvůli tobě jsme museli podepsat spousty smlouv." Zasmál se doktor a já taky. Byla jsem ale šťastná že už pojedu pryč.

Odpoledne když už jsem byla zbalená čekala jsem na Hinniho až pro mě přijede. Musela jsem bohužel chodit o berlích, to byla kromě chemoterapie jediná podmínka pod kterou mě pustí domů. Doktoři mi pomohli s věcmi a vydali se k autu. Když jsme vše dali do kufru, dobře tedy, když doktoři vše dali do kufru nasedla jsem do auta. „Ahoj Liv, tak co jak je?" Zeptal se mě Hinni s úsměvem v obličeji. „Už dobře když jedu domů." Usmála jsem se. Hinni se rozjel a zastavil až před vchodem do Kiss Entertainmentu.

Doma mě všichni slavnostně přivítali, jako kdyby mě neviděli každý týden. Se všemi jsem se objala a všichni mi popřáli ať už jsem zdravá. Potom mě poctili velkým dortem a menší oslavou. Byla jsem z toho večer dost unavená. Když jsme se všichni rozešli do svých pokojů. Zavřela jsem se v pokoji. Chvíli jsem stála za dveřmi a čekala než půjde Binni do svého pokoje. Když jsem uslyšela cvaknutí dveří pomalu a potichu jsem otevřela dveře od mého pokoje a vyšla ven. Snažila jsem se být opravdu potichu. Nevzala jsem si sebou ani berle, ale chodilo se mi dobře. Nevím proč jsem je musela mít. Šla jsem do studia. Doufala jsem že si mě nikdo nevšimne. Cestou do studia jsem uslyšela něčí hlasy a smích z kanceláře pana Yeong-Sua. Poznala jsem jeho hlas, hlad pana Donga ale jeden mužský hlas jsem nepoznala.

„Takže vy si to nenecháte rozmluvit." Řekl pan Su když se dosmál. „Nenechám." Zasmál se muž. „Ujasněme si to, vy chcete aby Liv debutovala pod vaší agenturou?" Zeptal se pan Dong. Proč se bavili o mě? A s kým? „Ano, vidím v ní velký potenciál. Ve vaší agentuře nedokáže to co v mojí." Řekl muž. „A to víte jak pane Parku?"
„Uvědomte si to, vy máte v agentuře převážně sólisty. Já Liv vidím spíš ve skupině. Tady zatím nedokázala nic víc než je modeling a tanec. Nic proti ní, dělala to dobře, ale vy jste jí víc nedovolili."
„Před nehodou měla debutovat, kdyby vás to zajímalo."
„A to je další věc, vaše agentura nezajistí věci potřebné po nehodě."
„Dávejte si pozor na to co říkáte pane Parku." Vyjel na muže Su. Najednou byli všichni ticho. Raději jsem zmyzla aby si mě nevšimli. S kým se to bavili? A proč o mě? Já mám debutovat? Nakonec jsem pokračovala ve své cestě do studia. Aspoň tam jsem mohla být chvíli sama.

Zavřela jsem za sebou dveře a pustila si písničku 911 kterou jsem měla tancovat na koncertě ze kterého jsem potom jela domů. Nejdřív jsem jí dala potichu a trošku se protáhla. Potom jsem jí zesílila a zkusila tančit naučenou choreografii. Měla jsem oslabené tělo takže to šlo těžce. Párkrát jsem i spadla. Měla jsem v hlavě myšlenku že pokud udělám jakýkoliv špatný pohyb může to dopadnout špatně. Ale zároveň jsem tak moc chtěla tančit. Opakovala jsem dokola pořád tu samou část která mi nešla. Zastavila jsem písničku a dívala se na sebe do zrcadla. Pomalu jsem si opakovala a říkala kroky které jsem dělala. Zkoušela jsem je zrychlovat a když jsem to potom zkusila na písničku vyšlo to. Strávila jsem tam asi hodinu. Když měl při jedné choreografii přijít na konec přemet bez váhání jsem ho spontánně udělala. A povedl se mi. Sama jsem nechápala jak. Lekla jsem se tleskání za sebou. Otočila jsem se abych viděla kdo to je. Byl to J. Y. Park co mi tleskal. „Skvělá práce." Řekl a pousmál se. „Děkuji." Řekla jsem a uklonila jsem se na důkaz zdvořilosti. „Mám pro tebe nabídku. Mimochodem nevadí že ti tykám, že?" Usmála jsem se a kývla hlavou že mi to nevadí. „Chci aby jsi debutovala pod mojí agenturou." V tu chvíli kdy Jyp dořekl tuhle větu do sebe začalo všechno zapadat. „No víte ale já-"
„Měla by jsi soukromé hodiny, terapie, cvičení kvůli nehodě která se ti stala. Nebyla by jsi sama, e ve skupině." Nenechal mě domluvit. „Jenže-"
„Máš strach?" Přerušil mě znovu. „Víte stačí jeden špatný pohyb a můžu skončit na vozíčku." Řekla jsem. „Vážně?" Zeptal se překvapeně. „Ty tomu věříš?" Kývla jsem hlavou na souhlas. „Nemyslím si." Řekl. „Cože?" Nechápala jsem. „Kdyby jsi se toho bála a věřila tomu neuděláš tady teď přemet bez rukou." Nechápavě jsem na něj koukala. „Přemýšlej o tom." Řekl a odešel. Zůstala jsem tam stát sama. V hlavě se mi honilo spoustu myšlenek. „Sug?" Oslovil mě Binni který se objevil ve dveřích. „Binni umíš tancovat?" Zeptala jsem se ho zoufale a přiběhla k němu. „Ehm, ano umím, učil jsem se to na Academy Ha- co tady vlastně děláš?!"
„Nauč mě tancovat prosím." Ignorovala jsem jeho otázku. „Cože?" Díval se na mě nechápavě. „Sug to ty by jsi měla učit." Zasmál se. „Po nehodě je to jiné, potřebuju pomoct abych mohla debutovat pod JYP Entertainment." Řekla jsem a spojila dlaně na gesto že prosím. „Chceš debutovat pod JYP?" Zeptal se mě překvapeně. „Vím že by to znamenalo že by jsi už nebyl můj asistent al-"
„Mě neřeš, já můžu přestoupit na jinou agenturu ale...co Sung-Ho?"
„Bude se s tím muset smířit. Pokud mě má rád přijme to co chci a dělám ráda. Ale jak to že můžeš přestoupit?"
„Známosti." Zasmál se. Spiklenecky jsem se na něj podívala. „To mi musíš vyprávět." Řekla jsem. „Ale ne." Zasmál se. „I idolové můžou teoreticky založit vlastní agenturu." Řekl. „To nechápu."
„Je to složitější takže to neřeš, ju?" Poplácal mě po hlavě. „Takže jsi se učil tančit? Kde?" Zeptala jsem se. „U Hakkyi Academy." Odpověděl. „Děláš si srandu? To je jedna z nejlepších tanečních společností v zemi!"
„Taky jedna z nejdražších." Zasmál se Binni. „Ale teď si pojď lehnout, můžeme začít zítra." Řekl a usmál se na mě. Taky jsem se usmála a společně jsme se vrátili do postele kde jsme si lehli [každý do svého pokoje] a šli spát. 

Ahuuuj nebojte mám toho hrozně moc vymyšlené vidím to na hodně kapitol 🤣 snad se vám příběh líbí🦋prosím opravdu hlasujte pro moje kapitoly 😭♥️ zatím se mějte a papaa💗✨