Neústupný

-1-

„Proč musím chodit do školy s liškami?!" křiknul jsem po matce, která už vzteky chodila kruhy po místnosti. „Kolikrát ti mám říkat, že tam musíš. Je to jediná škola pro nás jako mýtická stvoření široko daleko" „No jo, ale na školu, kde jsou jen lišky? Chceš, aby mě snědli za živa?" Nad mojí poznámkou se zastavila a podívala se na mě s úšklebkem. „Už jsem mluvila s ředitelem. Zítra ráno tě očekávají ve škole. Pro rozvrh, učebnice a klíče od skřínky si dojdeš ještě dnes". Vydala se směr kuchyně a já jí byl samozřejmě ihned v patách. „Posíláš své jediné dítě na školu, kde jsou lišky. Lišky, kteří nad námi mají téměř nadvládu". Zkřížil jsem naštvaně ruce na hrudi a propaloval ji pohledem. „Bože Kristiane, jednou udělej, co se ti řekne a všichni budou spokojeni". „Až na mě" dopověděl jsem její větu sklíčeně, čapnul klíče na stole a vydal se k východu.

Vydal jsem se k té proklaté škole. Cestou jsem si pouštěl muziku do sluchátek. Cesta ke škole trvá ani ne deset minut pěšky, tudíž jsem tam byl docela rychle. „Není ještě ani poledne, doufám, že nikoho nepotkám". Prohlásil jsem, zatímco pozoroval školu na velkém nádvoří.

Je to tu cítit samá liška. Jen co jsem vkročil do haly, do nosu mě praštila vůně lišek. „Proč jen musí být všude" znechuceně jsem si zacpal nos a pomalu se rozhlížel po místnosti. Kudy se mám teď jako vydat? Potřebuju mapu, abych se zde vůbec zorientoval. „Promiňte, kdo jste?" promluvil mužský klidný hlas zamnou a já díky tomu nadskočil. Vyděšeně jsem pohlédl na osobu, která na mě nenuceně promluvila. I učitelé jsou zle lišky, no super. „Zdravím, jsem Kristian a měl bych sem zítra nastoupit. Přišel jsem si pro rozvrh a učebnice, ale nevím kudy se vydat". Podal jsem na vysvětlení cizinci, který mě propaloval pohledem. „Slyšel jsem, že sem má nastoupit nový student, ale nečekal jsem, že to bude vlk" znechuceně na mě pohlédl z výšky a prohlížel si mě ze všech úhlů. Zkřížil jsem ruce na prsou a pohled mu oplatil. „Promiňte, ale kdo jste", položil jsem mu otázku, zatímco jsem mu oplácel jeho pohled. „Ty spratku, nemáš vůbec právo se ptát, kdo já jsem!" vyjel po mě a tím jsem složil uši k sobě. „Co se tu děje?" promluvil opět mužský hlas, ale tentokrát byl hrubší. „Dobrý den" slušně jsem pozdravil přicházejícího muže možná kolem třiceti let. „Zdravím. Profesore Jonsone, máte tady nějaký problém?" Kývnul mým směrem a poté se pootočil na muže, který měl nejdříve naštvaný pohled, ale vyměnil ho vyděšeným. „Pane řediteli, proč jste zde", pověděl profesor klepavým hlasem a tím upoutal mou pozornost. „Ředitel?" zopakoval jsem po něm a tím se na mě otočila oba. Sklopil jsem uši ještě víc a sklopil pohled.

Nějakou dobu si tam povídali, ale já moc nevnímal. „Ahoj, ty budeš určitě Kristian, že?" optal se muž s mužnějším hlasem. „Ano", pootočil jsem se k němu čelem. „Jsem Evan Keller, zdejší ředitel a také tvůj třídní učitel". Podal mi ruku, já ji s chutí přijal a mírně sní zatřepal. „Vidím, že tvoje maminka měla pravdu" „V čem" napnul jsem se jako struna, ocas naježil a uši mírně sklopil. „Říkala mi, že jsi typ, který se jen tak někomu nepokloní a měla pravdu". Usmál se nad svou větou a trochu se podrbal na tváři. Tohle říkala? No, má docela pravdu, ale nejsem si jist, zda by se tím měla zrovna chlubit.

Ředitel si mě odvedl od toho protivného učitele a začal mi ukazovat školu. „Kristiane, jak jistě víš, tohle je jediná škola pro nás, široko daleko", započal konverzaci. „Jo jsem si toho vědom pane řediteli". Jen co jsem dopověděl větu se zastavil na místě. „Můžeš mi říkat "Pane profesore, nebo pane Kellere", nemusíš mi říkat řediteli", jen jsem kývnul a opět jsme se rozešli na prohlídku. „Ale abych se vrátil k věci. Zde na škole jsou většinou jen samé lišky, pár hyen, ale žádný vlk." Na pár vteřin se odmlčel, mezitím co jsme zabočili za roh. „Pravděpodobně to tu budeš mít ze začátku těžké, takže se neváhej kdykoliv otočit na nějakého učitele, nebo klidně i na mě".