Neústupný

-24-

„Neodpustil bych si nikdy, kdybych ji jakkoliv ublížil" zvolal jsem po chvíli ticha. „Nic se nestalo, chytil si ji a to je hlavní". Pověděla Lia a položila ruku na mé rameno. Měl jsem chuť vrčet a nejradši se i za vztekat, ale nemohl jsem. Na ni ne.

Pustili jsme si film, já ho jen poslouchal a bylo to spíše poučné než zábavné. Malá Mia seděla vedle mě a držela se za ruku. Mě však většinu filmu běhala v hlavě myšlenka na den, co má přijít. Na úplněk se přeměním na vlka a ještě k tomu budu v heetu, to není dobrý. Tady být nemůžu, do sklepa mě už nikdo nedostane, zůstává jediná možnost do lesa. Na heet beru léky, ale teď nejen že je nemám, ale bude úplněk, tudíž by ani léky nezabrali.

Když film skončil, vydal jsem se do pokoje a našel ho opravdu lehce. Ulehl do postele a zkoušel usnout. Vůbec to nešlo. Převaloval jsem se dlouho do noci a netušil kolik vůbec je hodin.

Po nějakém čase jsem uslyšel kroky a lehký dotyk na rameni. „Vstávej, už je ráno", pověděl milý ženský hlas. „Už?" „Ano, pojď na snídani". Pověděla a ustoupila stranou.

Dobelhal jsem se ke schodům a pomalu je sešel. Cesta do kuchyně taky nedělala žádný problém, jen posadit se ke stolu ještě trochu jo. Málem jsem se posadil na zem a to doslova. „Jak ses vyspal Kristiane" optal se Jirka a ujídal podle zvuku z talíře. „Nespal jsem", v tu chvíli bylo takové ticho, že jsem slyšel i svůj vlastní dech. „Ty si neusnul?" optala se Lia. „Ne" „Jsi z něčeho nervózní?" „Dalo by se tak říci" stáhnul jsem uši k sobě a začal na sobě pociťovat lehkou agresi, která vzrůstá s blížícím se úplňkem a pocitu, který vám nahání neskutečně chutě, které nedokážete ovládat.

Po snídani jsem se rozloučil s Miou a Liou, které zůstali doma a odešel s Jirkou k autu.

„Kristiane, chtěl bych ti někoho představit". Nestihl jsem ani nastoupit do auta a už mi někdo položil ruku na rameno. V té chvíli jsem cuknul, chytil ruku a přehodil osobu přes rameno. Začal jsem vrčet a všimnul si faktu, že nebyl slyšet náraz spadnutí. „Určitě potřebuje ochranu?" promluvil tvrdý mužský hlas. „Kdo je to" procedil jsem skrz zuby a svůj postoj nepovolil. „Dovol mi ti představit Dereka. Tvého ochránce do doby, než budeš zase vidět. Dereku, tohle je Kristian". „Čau Kristiane" „Ochránce? Na co?" povolil jsem a otočil se směr Jirka. „Nechci, aby tě někdo ve škole šikanoval. Vím, že se dokážeš ubránit sám, ale teď když nevidíš, budeme mít aspoň pojistku". „Nepotřebuji ho" pověděl jsem a zkřížil ruce na hrudi. „Zapomněl se zmínit, že jsem vlk" prohodil takzvaný Derek za mnou a tím mě donutil se otočit. „Jste vlk?" o krok jsem přistoupil k němu, nastražil uši a začal nenápadně čichat. „Za prvé, tykej mi, tak moc od sebe nejsme a za druhé, ano jsem vlk". Skutečně je, nelže mi. „Dobře, tak budiž" prohodil jsem rukama vzduchem a pokusil se nastoupit do auta. Někdo mě předběhl a otevřel mi dveře, div mě nepraštil. „Nemusíš to dělat, dokážu si otevřít dveře". Neodpověděl, jen čekal až nastoupím, zavřel, a i on sám nastoupil.

Zastavili jsme a opět mi dveře otevřel. Připadal jsem si hrozně nadřazeně a takový pocit se mi moc nezamlouval. Obzvlášť ne ve škole plný lišek.

„Měj se Kristiane, pak pro tebe zase přijedeme" „Díky Jirko, jeď opatrně" popřál jsem šťastnou cestu a vyrazil do školy. Ušlo se sotva pár kroků a bylo slyšet hlasité vrčení. „Nevšímej si toho. Nedokážou si zvyknout ani na jednoho vlka, na tož dalšího". „K srdci si to neberu" pověděl a šel v klidu dál. Je celkem klidný na to, že jsou kolem něj jen lišky. Podle zvuku mi otevřel hlavní dveře a já jen klidně vešel. „Kristiane!" ozvalo se dlouhou chodbou a já jen pootočil mírně hlavou za zvukem. Bylo těžké se zorientovat, byla tu ozvěna. Někdo přiběhnul jako vítr a už mi vysel kolem krku. Něco ho ale odtáhlo a hned mi došlo, že je to Derek. „Co ty jsi vůbec zač" ozval se hlas Taheho, zakročil jsem ihned, jakmile mi došlo, že je to on. „To je dobrý, je to přítel". „Kdo je to Kristiane?" „Em, můj nový přítel, jmenuje se Derek. Bude tu pár dní semnou", klidně jsem řekl a rozešel se přezout. „Pomůžu ti" řekl klidným hlasem a cítil jsem lehký dotek, dokud nebylo slyšet vrčení a on ruku stáhnul. „Kdo vůbec jsi, že tu můžeš takhle vrčet". „Zklidni se děcko. Nevíš vůbec nic". I přes slepotu jsem tušil, že se Tahehovi nafoukli tváře a tím mě donutil se usmát. „Dereku, na něj opravdu nevrč, je to můj přítel a je moc hodný. Druhá věc, je to nejmladší princ lišek". „Pro mě je to liška jako liška" zvolal a pošoupnul mě v před. Tahe cupital hned vedle a bylo slyšet cvakání do telefonu.