Neústupný

-44-

„Už jsi vzhůru. Bylo na čase, chtěl jsem tě jít už vzbudit", řekl pobaveně Derek z obýváku. „Jo, už jo" z mého hlasu by se dala krájet čistá protivnost. Posadil jsem se k němu na gauč a hleděl někam do prázdna. „Jsi nějaký nevrlý, špatně si spal?" optal se a stále na mě hleděl. „Dalo by se tak říci. Co ty tu. Jsi tu častěji než doma" trochu jsem ho popíchnul a sledoval jeho reakci. Trochu mu kmitlo ucho, ale nereagoval na mou větu. „Zapomněl si snad, že tě dnes vezmu k tvé babičce a dědovi?" „No jo vlastně. Jsem na to zapomněl jak na smrt. Kdy chceš odjet?" „No, asi tak za deset minut". Prudce jsem vstal a běžel do pokoje rychlostí větru.

Přeházel jsem skříň a našel nějaký pěkný oblečení. Modré rifle, černé triko a riflová bunda. Našel jsem i dokonce nějakou kšiltovku a měla i díry na mé vlčí uši. Zkusil jsem ji a seděla perfektně. Kouknu do zrcadla na chodbě a myslím, že to nevypadá vůbec špatně.

Přijdu dolů a Derek na mě překvapeně kouká. „Máš dobrý vkus" řekl s úsměvem a vyšel ven z domu. „Kde je Lia s Jirkou?" zeptal jsem se Dereka, který už čekal venku. „Šli na procházku, vědí že jedeš semnou". Rozešel se k autu a já hned za ním.

Cesta trvala půl hodiny a my dorazili před menší, ale určitě hodně útulný barák s pěknou terasou a pěknou zahradou. Vystoupil jsem z auta společně s Derekem a byla ze mě cítit nervozita. „Buď v klidu". „To se ti lehko řekne", nervózně jsem hýbal ocasem a stáhnul uši. Došli jsme na terasu a Derek zazvonil. „Nějak se mi ten nápad nelíbí", mírně jsem couvnul a on mě jen přitáhl blíž. „Bude to v pohodě. Věř mi" řekl lehce, s úsměvem na tváři a pak pohlédl na otevírající dveře. „Ahoj Dereku, drahoušku, proč si nezavolal? Nečekali jsme tě" pověděla starší paní a radostí hýbala ocasem. „Promiň mami, chtěl jsem ti někoho představit, takže jsem to udělal jako překvapení". Objal ji, odtáhl se a poukázal na mě. „Tohle je Kristian, můj-" „Přítel? Moc ráda tě poznávám Kristiane!" pověděla radostně a chystala se mě obejmout, ale já se odtáhl. „Ne mami, je to můj synovec, to je Tomův syn". „Můj vnuk?" stáhla uši a nahrnuli se jí slzy do očí. „Kdopak to je? Drahá, proč brečíš?" objevil se starší pán a hned jakmile spatřil, jak jeho žena brečí a hledí na mě, nebál se na mě zaútočit. Připraven mu úder vrátit, ale Derek se postavil mezi nás a zastavil ho. „Tati, to je Kristian. Tvůj vnuk". Vykouknul jsem zpoza ramene a sledoval jeho reakci. „Tvůj?" optal se nepatrně. „Tomův". Derek stáhnul uši a hned na to i můj děda. Ustoupil z cesty a hned jsem sledoval jeho ruce, jak mě chce obejmout. Silně si mě přitáhl do objetí a já vzteky začal vrčet. „Tak hele, u nás nevrčíme" zvolal a pustil mě. „Tati, teď to neřeš". „Budu to řešit". „Já taky, nebudu vrčet, když mě nebudete objímat". „Dobře, to beru" zvolal a pozval nás oba do domu. Prohlédnul jsem si hezky upravený obývák, kde jsme se i následně posadili.

Povídali jsme si takhle pár hodin. 

„A kam chodíš do školy Krisi?" „Chodil jsem do spousty škol, ale v téhle poslední byli jen samé lišky. Chci jít na jinou, dodělat ty poslední dva měsíce a pak jít makat". „A kam tedy půjdeš?" zeptal se děda jen tak. „Ještě nevím". „Nechtěl by si nastoupit sem? Mohli bychom se vídat častěji", řeka radostně babča. „Asi by to nemuselo být tak špatný". „Vím, že je to asi blbá otázka po tom, jak jsem na tebe zareagoval, ale nechtěl by si se k nám nastěhovat?" „To není špatný nápad dráhy" pověděla radostně a s úsměvem. „Co ty na to Krisi". „Já žiji se svou pěstounskou rodinou", řekl jsem klidně a položil ruce na klín. „Ale nejsou k tobě nějak příbuzní, že?" pohladil si menší plnovous děda. „To ne, ale beru je tak. A malou Miu jako svoji sestru" zakmital jsem ocasem a děda se nad tím pozastavil. „Kolik je té Mie". „Rok", řekl jsem klidně a napil se s hrníčku čaje. „Víte, Mia je ve skutečnosti Kristianova kotva. Dostala ho z dosti problémů". „Takhle mladý a našel si kotvu?" řekl hrdě děda a pohlédl na mě. „Jsem na tebe pyšný". Zakmital ocasem a pohlédl na babču. „No, jelikož sis našel kotvu v této rodině, nebudeme ti nijak bránit se s nimi vídat. A co takhle. Přes týden budeš u nás a na víkend vždy pojedeš k nim. To by snad šlo ne?" pověděla mile a já se na ni rychle podíval. „Opravdu by to šlo?" „Ale ovšem, že šlo. Byli bychom rádi, abychom ti byli blíže, stejně jako když si byl malý", zkřížila ruce a zasnila se. „My si byli blízcí?" Trochu jsem je vyvedl z míry, ale děda se rychle obrnil. „Byl si tady pečený vařený. Tvůj táta tě sem vždy přivezl, vždy si říkal, jak chceš sem a líbí se ti tu být s námi". Řekl mile a konečně s velkým úsměvem. „Tvůj děda má pravdu. Tomáš nevěděl co s tebou dělat". Zasmál se nad tím, já se uculil a hleděl na babču s dědou. „Tak mohli bychom to zkusit". Řekl jsem mile doufajíc, že jim tu nebudu překážet. „To je úžasné!" zajásala babča a spojila ruce ve vzduchu.