Neústupný

-22-

Zkusil jsem štěstí a řekl mu vše o své rodině, co mi matka dělala celá léta, jak jsme se často stěhovali i to, jak mi zabili otce lišky. Co se dělo ve škole, jak mě doma zmlátili, pak dokonce i to o své pěstounské rodině. Během vyprávění jsem si sedl na zem, jelikož se mi lehce točila hlava, ale vyprávět jsem nepřestával. „Prožil sis toho skutečně hodně" „Neříkej" protočil bych oči víc jasněji, kdybych je neměl skrytý. „Nech být minulost a nech vést přítomnost" „Tobě se to lehce řekne". „Máš pravdu, nezažil jsem si ani z poloviny to co ty. Ale i já musel dost bojovat o to co mám teď", řekl klidně. „A co máš?" „Přátele, kterým mohu věřit a svěřit se jim a vždy je požádat o pomoc i s domněnkou, že vím, že mi tu pomoc opravdu poskytnou. Navíc teď mám nového přítele". „Tak to ti přeju" dal jsem si nohy k tělu a přemýšlel nad tím, jak dlouho tu vlastně sedím. „Kolik je?" otočil jsem hlavu směrem k němu. „Dvě hodiny a tři minuty" „Už musím jít" pověděl jsem a snažil se vstát. Lehce se mi zatočila hlava a moje nohy přestali fungovat. Dotyčná osoba, u které ani neznám jméno mě chytila a držela pevně, abych nespadl. Když se mi černý svět přestal točit, chtěl jsem se odsunout od něj co nejdál, ale nepustil mě. „Prosím pust mě" „Proč bych to dělal?" „Nenávidím ten pocit". „Jaký?" „Tenhle. Ten pocit, když nemůžu nic změnit a nechat věci jen tak, jak jsou" lehce jsem natáhnul a cítil tlak v očích, který značí veliký neutichající pláč. Přitáhl si mě ještě pevněji k tělu a lehce mi chytil hlavu zezadu. Byl o hodně vyšší než já, což mi nebylo dvakrát příjemné, ale ani tak moc nepříjemné, jak bych čekal. „Můžeš brečet, jestli se ti chce". „Před tebou brečet nebudu", opět jsem se snažil se od něj dostat pryč, ale nedovolil mi to. „Pláč je normální a pokud to budeš zadržovat, nevěstí to nic dobrého". Snažil jsem být klidný, moc to však nešlo. Nakonec jsem se pláči skutečně podvolil a chytil se ho. Neváhal, pevně mě objal a utěšoval.

„Jak se vůbec jmenuješ" pověděl jsem klidně, když pláč po pár minutách ustal, ale stále jsem byl v jeho objetí. Pustil jsem se ho a lehce si odstoupil. „Eh, jsem Terin a ty jsi?" „Terin?" „Ano" „Zajímavé a neobvyklé jméno" pověděl jsem s lehkým úsměvem na tváři. „Jsem Kristian" natáhl jsem k němu ruku a čekal, zda ji přijme nebo ne. Přijal a já měl nového přítele, kterého ani nevidím. „Pomůžeš mi prosím najít cestu ven, už na mě někdo čeká" „Určitě, chytni se", lehce jsem naklonil hlavu do strany a nechápavě na něj hleděl. Zní to vtipně, když říkám hleděl, když ho ani nevidím. Sáhnul mi na ruku a já s lehkou reakcí a mírným úsměvem se chytil jeho paže.

„Jsme venku". „Děkuju ti", slušně jsem poděkoval a chtěl se vydat pryč, když v tom mi něco došlo. „Uvidíme se ještě někdy? Tedy, sejdeme se?" zasmál jsem se nad tím a podrbal se na hlavě. „Rád, tak zase zítra? Počkám nahoře u schodů a budu tě když tak chytat, kdyby náhodou" zasmál se nad tím a já hned po něm. „Dobře, to beru, tak se zatím měj". „Ahoj Kristiane" zvolal klidně a podle sluchu odešel pryč. „Ahoj Kristiane" pověděla Lia, která má hlas jako nikdo jiný. „Ahoj Lio" „Tak co, můžeme?" „Ano". Pomohla mi se dostat k auta, nastoupil jsem a vyrazili jsme. „Jak bylo ve škole" zeptala se mile během řízení. „Uteklo to", jen jsem pověděl a ptal se se stejnou otázkou na její práci. „trochu namáhavé to dnes bylo, nevěděla jsem kam dřív skočit". Jen z hlasu jsem cítil únavu.