Neústupný

-13-

Vystoupili jsme a šli po nádvoří. „Kristiane!" zvolal hlas zamnou a já se otočil. Běžel k nám Evžen, který byl zmatený. „Kde jsi byl? Čekal jsem na tebe", když ze sebe vyklopil otázky, podíval se na dvě osoby, které stáli po mém boku. „Em, Evžene, promluvíme si jindy, teď musím jít něco vyřešit. Dej mi ig, napíšu ti", jen se zářivě usmál a hned začal vytahovat telefon. Začal jsem ho sledovat, mobil schoval do kapsy a vydal se i s těma dvěma do školy. Jen co jsem vkročil do školy, opět na mě někdo zavolal. „Kristiane!" „Máš tu docela přátele" pověděla mile Lia a usmála se na Taheho, který se blíží. „Heh, jo". Když Tahe k nám dorazil, zmateně hleděl. „Tahe, co se děje?" „Můžeme si promluvit?" „Nepočká to?" lehce jsem nadzvedl obočí a on jen mlčky přikývnul. „Pak se ti ozvu", opět jsem vyrazil a tentokrát se snad už nebudu zastavovat. „Tady je ředitelna" poukázal jsem na dveře a ustoupil z cesty. Jirka zaťukal a vešel. Lia hned po něm. Já zůstal na chodbě a čekal. Mezitím jsem vytáhnul telefon a napsal Tahehovi, co se tak urgentního děje, že si potřeboval promluvit.

-zprávy-

Co jsi potřeboval Tahe?

Viděl jsem, že Evžen přišel sám a říkal jsem si, kde jsi, a tak jsem myslel, že se ti něco stalo, ale to je jedno, kdo byli ti lidé?

Lidé, kteří mě teď budou mít chvíli na starost, ještě to není dané, ale až budu vědět víc, dám vědět.

Jasně

„S ředitelem jsme o tom mluvili, teď můžeme jít". Zvolal Jiřin a téměř to řekl jako rozkaz. Další kdo mi bude chtít rozkazovat. Složil jsem uši k hlavě a dupnul si. „Ne" „Jak to myslíš, ne?" podivila se Lia. „Ještě musím za jedním kamarádem. Hodně mi pomohl" „Ale ovšem, půjdeme rádi s tebou, aspoň budeme vědět, kde máš třídu", řekla s úsměvem na tváři a plně nadšenýma očima. On se na to moc netvářil, nerozumím tomu. Tihle by měli dávat dítěti pocit, že v tom není samo, ale z něho to nějak necítím. Jen jsem se usmál na Liu a rozešel se ke své třídě, kde jsem potkal ředitele Kellera. Zvláštní, teď byl ve sborovně a teď je tady. Jaké kouzla používá. Cukli mi nad myšlenkou koutky a přešel k němu. „Pane profesore" „Ahoj Kristiane, zrovna jdu tvé třídě oznámit, že nějakou dobu nedorazíš, chceš se přidat?" přátelsky se na mě usmál a mírně ustoupil z cesty pokynutím ruky. „Taky jsem to měl v plánu" zvolal jsem a vešel první do třídy. „Ahoj" zvolala liška z druhé lavice, svůj pohled jsem hodil po Winterovi, který se lehce usmál, ale když viděl profesora, koutky mu spadli. „Třído, oznámení" zvolal a čekal, než se všichni postaví. Tohle vidím prvně. Všichni, včetně Wintera stojí na nohou a ani nepípnou. „Kristian nás na nějakou dobu opustí, a-" „Proč?" ozvalo se místností a já uviděl Wintera, jak už nestál u lavice, ale v uličce. „Ale brzy se vrátí" odpověděl s mírným pobavením v hlase profesor a hned si odkašlal. „Potřebuje si nějaké věci zařídit a až se to vyřeší, tak se zase vrátí" dopověděl a odešel. Lišky si sedli, jen Winter se ke mně přiřítil jako vítr, chytl mě za ramena, podíval se mi do očí a hned spustil. „Co se děje, kam jdeš, kdy se vrátíš" „Moment, zpomal", zastavil jsem ho jen rukou, kterou jsem mu doslova strčil před obličej. „Za prvé, dej pryč ty ruce" kouknul jsem na ně a on je dal vzhůru do gesta "Já nic". „Za druhé, něco se semlelo doma, takže to musíme vyřešit" sklopil jsem uši smutkem a kouknul do země. „Ale to je jedno, za pár dní se vrátím a všechno bude v pohodě" udělal jsem na tváři větší a co nejvíc přesvědčivý úsměv. „Zase ti ublížili?" zakmital jsem ušima a podíval se na dvě osoby, které stáli ve dveřích a pozorně poslouchali. „Ne, tak to není, nebo teoreticky není. Až se vrátím, tak si o tom když tak promluvíme. Už musím jít, pozdravuj Taheho", naposledy jsem se na něj usmál a odešel. 

Nastoupil jsem s Liou a Jirkou do auta a odváželi mě někam pryč. Naposledy jsem projel kolem bývalého domova, kterému jsem dal sbohem a vydal se vstříc novému.

Dojeli jsme k velké budově, vypnuli motor a začali vystupovat. Lia jen pokynula hlavou, abych šel taky. Vystoupil jsem a hned jsme se rozešli do budovy, která má tak patnáct pater.

Jen co jsme vešli do velké haly prosklenými dveřmi, jsem uviděl recepci. Kouknu po místnosti, ale všichni byli lidé. Nebyli měňavci. Všichni se na místě zastavili, když uviděli moje uši a ocas. Já se hrdě narovnal a uši dal zpříma. Byl jsem hrdý, na to, co vlastně jsem. Nastoupili jsme do výtahu a Jirka zmáčknul patro s číslem šestnáct a já sledoval věc, na které se ukazuje poschodí, kde teď jsme.

Čím víše jsme byli, tím víc jsem byl nervózní. „Proč tu vlastně jsme" optal jsem se nenápadně. „Zde projdeme nějaké papíry a zkusíme ti najít náhradní rodinu" odpověděl až mile Jirka. Svůj pohled jsem měl stále na stoupající čísla, která se už blížila k šestnáctce. Výtah po chvíli cinknul a otevřeli se dveře. Ti dva si jen tak vešli. Musel jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout. Vešel jsem do vetší místnosti, kde byla spousta stolů, u kterých seděli lidé. Někdo pořád chodil sem a tam s různými papíry, které sotva udrželi v rukou. Velká prosklená okna, přes která vidíte rozlehlé město. Přešel jsem k nim a začal si užívat ten překrásný výhled. „Nádhera" slabě jsem zvolal, začal vrtět ocasem, aniž bych si sám přál. Nějakou dobu tu nádheru pozoruji, dokud jsem neucítil něčí ruce na mém ocasu. Okamžitě jsem začal vrčet a připravený kousnout jsem se otočil, ale ihned jsem zastavil, když jsem uviděl malé lidské dítě, které mi hladí ocas a usmívá se. Kleknul jsem si na kolena a sednul si k němu. Nebo spíše k ní. „Ahoj maličká" pověděl jsem s úsměvem a zakmital ušima. Začala se smát a rukama ukazovala na mé uši. Když tak roztomile seděla na té zemi a snažila se chytit moje uši, bylo mi blbé, aby seděla na zemi, a tak jsem ji chtěl přenést na menší gauč, který byl nedaleko výtahu, ale všem na očích. Mohl ji být tak rok, ale určitě už uměla chodit, jinak by se ke mně tak rychle nedostala. Pomalu jsem si ji vzal, a ještě lehce nadzvedl, abych ji nijak neublížil.