Neústupný

-47-

Nastoupil jsem hned po prázdninách do své první práce, která má zaměření stejné jako Lia s Jirkou. Vyhovovalo mi to, a hlavně jsem mohl pomáhat.

Něž jsem se nadál, stoupal jsem po žebříčku, až jsem se nakonec stal nejmladším vedoucím v dějinách firmy.

*O 5 let později*

„Tak zase zítra, dobrá práce dnes" řekl jsem a zamával všem. „Nashle šéfe", rozloučili se semnou a mě to opět vykouzlilo úsměv na tváři.

Nasedl jsem do svého auta, nastartoval a užíval si ten svobodný život. Jel jsem rovnou do svého domu, ve kterém už na mě čekal můj nejlepší přítel Nikolas. Nikolas je vlk, kterého jsem našel jako mládě pár dní po tom, co jsem se přestěhoval.

Zaparkoval jsem před garáží, vypnul motor a vystoupil z auta. Z okna už na mě hleděl Nikolas a u toho vrtěl ocasem. Přistoupil jsem k hlavním dveřím, odemknul a už jsem ho měl kolem krku. „Taky si mi chyběl", pověděl jsem radostně a vzal do ruky jeho oblíbenou hračku. Malý plyšák bílé lišky, docela ironie, když jsem stále označkovaný lišákem. Když byl vlče a procházeli jsme trhem, abych mohl nakoupit ještě pár věcí do domu, přiběhl ke mně s tím malým, pro něj ještě tehdy velkým plyšákem a už se ho nikdy nevzdal.

Když začal zvonit telefon, kouknu, kdo vlastně volá a udělalo mi to radost.

-Hovor-

K: Ahoj Tahe, co se děje?

T: No konečně, proč si nebral telefon?

K: Byl jsem v práci, pamatuješ? Zasmál jsem se nad tím a házel u toho plyšáka do chodby, aby ho Nikolas přinesl.

T: Jo, promiň. No každopádně, důvod, proč ti volám je ten, že se má sejít naše staré ročníky po pěti letech.

K: Proč? Kdy to má být?

T: Proč? Zvláštní otázka. Sešlost. Má to být tenhle víkend, už za tři dny. Je to trochu narychlo, jelikož se na to tak trošku zapomnělo. Tak co přijdeš?

K: Hele mrknu do diáře. Mám teď toho nějak moc. Dej mi minutku, než se kouknu. Začal jsem rychle z batohu vytahovat diář a kontrolovat datum. Nic tam není. Tak to je super.

T: Tak co? Zeptal se až lehce nervózně.

K: Nic tam nemám, kde a v kolik?

T: Je to 14. července v Country House, přesně v 18:00

K: Dobře, budu tam. Rovnou jsem si to zapsal, abych na to nezapomněl.

T: Výborně, budeme se těšit, tak zatím! Zní stále stejně natěšeně jako kdysi. I když si voláme jednou za čas, už jsme se tak tři roky neviděli, což mě dost mrzí.

K: Měj se Tahe.

Odpověděl jsem mile a típnul hovor. „Tak to tak vypadá, že uvidím staré známé". Nikolas se posadil přímo naproti mně a lehce naklonil hlavu do strany. „Chtěl by si jet semnou?" Doslova po mě skočil a začal mi olizovat obličej. „Dobře, dobře, to stačí". Smál jsem se nad tím a opět se posadil. „Dostal jsem nápad. Zítra půjdu do práce a na čtvrtek a pátek si vezmu volno, abych se mohl stavit ještě za rodinou. Už jsem je léta neviděl". Zesmutněl jsem a ucítil Nikolasův dech přímo ve tváři. „To je síla. Myslím, že bych ti měl dát něco na zub". Rukou jsem mával před obličejem sem a tam.

***

Následující den v práci utekl rychle a na čtvrtek a pátek jsem si skutečně vzal volno.

Čtvrtek ráno přišlo, začal jsem balit věci, včetně plyšáka, který patří Nikolasovi.

Nikolase jsem pustil do kufru, batoh s věcmi hodil na zadní sedačku a vyjel za menším dobrodružstvím.