Neústupný

-18-

Zvláštní pocit mě začal probouzet. Kde to vůbec jsem? Byl to sen? Kdyby to byl sen, byl bych doma, ale tohle nevoní jako domov.

„Kristiane" zvolal někdo kolem mého levého ucha a já se za tím ohnal. Zavrčel jsem na celou místnost, ať už jsem, kde jsem. „Klid Kristiane, to jsem já, Jirka". „Jirka?" přestal jsem vrčet a začal si sahat na obličej. „Co to mám na očích, proč nic nevidím" „Museli ti operovat tvé levé oko, kvůli zraněním, které si měl". „Kde to jsem". „Jsi v nemocnici, když si mi zavolal, hledal jsem v papírech, kam tě vlastně odvezli, když jsem to zjistil okamžitě jsem volal policii. Když jsme s policií přijeli, byl jsi mrtví, museli tě oživovat". „Oživovat?" „Když přijeli záchranáři, byl jsi už tři minuty mrtví".

Když jsem se dozvěděl, že mi museli záchranáři zachraňovat život a oživovat, rozhodl jsem se, že už nikomu věřit nebudu. Byl jsem v téhle situaci jen kvůli tomu, že moje důvěra šla k nesprávným lidem.

„Jak se má pacient?" prohodil někdo místností a já ihned zpozorněl. „Kdo je to?", poslouchal jsem každý krok, co udělal. „Jsem doktor Bredl. Jak se cítíš?" zeptal se a cítil jsem, jak se zastavil kousek ode mě. „Můžete mi sundal tu věc z obličeje" „Promiň to nemohu. Jsi po operaci a měl by si to mít na očích alespoň týden. Tvé tělo utrpělo spousty zranění, naštěstí jen vnějších, takže do pár týdnů budeš plně v pořádku". Pověděl a podle sluchu jsem usoudil, že odešel. „Co se s nimi stalo", v mém hlase by se dala krájet nenávist vůči nim. „Romana s Annou odsoudili na deset let vězení, díky důkazům, které jsi nahrál telefonem. Chtěli si tvůj telefon nechat jako důkaz, ale já ho vzal zpět, určitě v něm máš své věci". Položil na mě něco a já po hmatu poznal, že je to telefon. Můj telefon. „Kdy mohu odejít" „Dalo by se říct, že už dnes, ale ten obvaz musíš mít celý týden. Moc mě to mrzí".

Už se mi na dále nechtělo mluvit. Skutečně mě propustili, Jirka mi pomohl do auta a někam mě odvezl. Musel mi hodně pomáhat, abych nezakopnul, ani jsem netušil, kam vlastně jdu, ale určitě to bude lepší než u těch lidí, kteří mi tak ubližovali.

„Kristiane!" někdo křiknul moje jméno. Věděl jsem, že osobou je žena, která dost rychle se blíží, já nečekal a začal vrčet a kryl svoje tělo. „Drahoušku, jsi v pořádku? Není ti nic? Jak se cítíš?" položila mi ruce na ramena. Do nosu mě praštila známá vůně, u které bych poznal jedině Liu. Na místě jsem ji objal, ona mě sevřela v objetí a začala natahovat. „Moc jsem se o tebe bála. Jsem ráda, že ti nic není. Konečně jsi zpátky u nás a my už tě nikam nepustíme", ubrečená pověděla. Sotva jsem ji rozuměl, ale i přesto, rozuměl. „Nepustíte?" lehce jsem se odtáhnul a stáhnul uši. „Pokud budeš souhlasit, adoptujeme tě a budeme tvoje rodina" pohladila mezi ušima, tím mě donutila je povolit. „Opravdu byste mě chtěli za syna?" ocas se mi sám od sebe hýbal. „Ovšem, že chtěli. Pokud budeš souhlasit ty, budeme moc rádi, když budeš náš syn" „Souhlasím. Všemi deseti" ocas se začal vrtět a já podvědomě Liu přitáhnul do objetí.

Že bych konečně našel rodinu, u které vím, že jim na mě záleží?

„Kde je Mia, chtěl bych si ji pochovat", lehce jsem nadhodil po chvíli ticha. „Ale ovšem, jen pojď. Neplakala ještě ani jednou" „Opravdu?" „Ano" řekla s radostí v hlase a držela mě za levou ruku. Vedla mě a já se ji pevně držel. Tajně jsem poslouchal Jirku, jak jde po mé pravici. Poznal jsem, když jsme zastavili a zem se hnula, že stojíme ve výtahu, který po chvíli zastavil. Vešli jsme nejspíš do těch kanceláří, kde bylo ukrutné ticho. Zase až tak velké ne, slyšel jsem každý dech. „Proč je tu takové ticho, ale tak hlasitě dýchají?" zeptal jsem se nenápadně. „Ty je slyšíš?" poptal se Jirka kousek za mnou. „Ano". Uslyšel jsem lehké dýchání a za tím jsem šel. Bez pomoci Lii, nebo kohokoliv v místnosti, jsem nějak došel ke dveřím, nebo spíše to byli futra, do kterých jsem i také vkročil a uslyšel pláč. „Mio" zvolal jsem a šel za pláčem. Sice jsem zakopnul, pravděpodobně o stůl, ale nějak jsem se dobelhal k ní. Po hmatu i čichu jsem poznal chůvu, která držela Miu. Miu jsem si ihned převzal a sevřel lehce v objetí. Hodně plakala a já si klekl na kolena a objímal. „To nic, už můžeš plakat", řekl jsem slabě a hladil ji podvědomě po její malinké hlavičce. „Chyběl si ji Krisi i nám" pověděla po chvíli podle hlasu Lia, která nebyla ani o kousek dál než Jirka. „Opravdu byste mě chtěli do rodiny... Vždyť jsem vlk" složil jsem uši, usedl si lépe a opřel se o zeď za mnou. Mia už přestala plakat a podle toho, jak oddechovala, usnula. „Nám ale nezáleží na tom, zda jsi nebo nejsi vlk" nadhodil Jirka s radostní v hlase. „Vážně? Nebojíte se, že vám jednou ublížím?" sklonil jsem se nad malou Miu a políbil ji na čelo. Bylo ticho, až moc velké. Byli slyšet kroky, jak Lii, tak Jirky. „Krisi. Toho se my nebojíme" pověděl Jirka po mé pravé straně.