Neústupný

-17-

Jejich dvě děti odešli a já tu seděl jen s nimi. „Měl by si pochopit, že to děláme pro tebe, my tě nenutíme" zvolal Roman a jen jsem viděl, jak mi Anna slepuje izolepou ruce. Chtěl jsem po ní hrábnout, aby přestala, jenže mi ruce chytl Roman a svázali úplně k tělu. I přes mé vrčení, mi mé drápy stejně ostříhali a upravili jako obyčejné lidské nehty.

Nenáviděl jsem je.

„Proč jste mi to udělali" „Vždyť to byla přeci tvá volba Kristiane. Stejně jako je tvoje volba, že si nasadíš tuhle čepici a budeš ji nosit pořád" řekla s úsměvem Anna a rozvázala mi ruce. „Nechci" „Ale ano chceš. Jsi přece hodný kluk, nebo ne?" stáhnul jsem uši k sobě a chtěl odejít. „Nejsem, nechci ani tu čepici" zaskřípal jsem zuby a zahleděl se na svoje již lidské nehty. „Drahá, myslím, že Kristian se rozhodl, že o víkendu bude doma". Jen řekl a už mě držel zezadu za krk. Neměl jsem se, jak vykroutit a táhnul mě někam bůh ví kam. Šli jsme po schodech dolů a mě došlo, že mě vede do sklepa. Hodil mě dovnitř a zavřel za sebou tlusté kamenné dveře. „Jsi hodný, že chceš být o víkendu doma, ale nedělej rámus ano?" pověděla opět s úsměvem Anna a odešla i se svým manželem.

Zkoušel jsem dveře vykopnout, protáhnout jsem divnými mřížemi u okna, nebo najít jiný východ, ale nic. Proč jsou jen lidi takový. Copak jsem jim někdy něco udělal? Odsoudili mě jen kvůli vzhledu, tak taková teď je doba.

„Kdyby se ti cokoliv nezdálo, nebo ses tam necítil dobře, zavolej nám a my pro tebe přijedeme, dobře?" Ihned mi skočila do hlavy vzpomínka na Jirku, který mi dal do kapsy vizitku. Já blbec. Ale nejsem tu jediný idiot, i oni jsou. Nechali mi telefon. Ihned jsem vytočil číslo a jen co bylo slyšet vyzvánění, někdo zvednul telefon.

-Hovor-

U telefonu Jirka Dekl z oddělení péče pro mladistvé, jak Vám mohu pomoci?

Jirko, tady Kristian.

Raději jsem šeptal, nikdy nevíte, kdy se ti dva mohou vrátit. Už takhle jsem přišel o své krásné drápy, ještě přijít o ocas a byl by semnou amen.

Ahoj Kristiane, jak se ti tam líbí? Měl radost v hlase a v pozadí jsem slyšel lehký smích malé Mii.

Právě proto volám. Potřebuji, aby si pro mě přijel.

Co se děje?

Ostříhali mi nehty a zavřeli mě do sklepa. Prosím pomoz mi.

Už pro tebe jedu, vydrž.

Tímto to típnul, ale ještě, než jsem schoval telefon, jsem zapnul nahrávání, jelikož jsem uslyšel kroky a abych měl jistotu. Třeba se to později bude hodit.

„Jak se ti líbí tvůj pokoj?" pověděl Roman skrz dveře. „Víte dobře, že tohle není pokoj, ale sklep a taky víte, že mě nezměníte" „Ale kdo by tě chtěl měnit?" „Děláte si ze mě srandu? Vždyť jste mi ostříhal drápy, nasadili jste mi čepici, abych zakryl uši, nechcete mi rovnou odstranit ocas, abych byl jako vy?" „Máš docela dobré nápady Kristiane" „To nebyl návrh, nechci abyste to udělali, jsem rád tím, čím jsem". Otočil jsem se k němu zády a uslyšel, jak odemyká dveře. „Víš Kristiane, není to tak, že bychom tě nenáviděli, jen tebou pohrdáme" řekl upřímně s úsměvem na tváři a přešel téměř ke mně. „Pohrdáme tvým druhem" „Myslíte vlky?" „Ne, celkovým druhem. Ať už to jsou vlci, lišky, hyeny, nebo dokonce kojoti. Jste jen zrůdy, které se množí jako krysy a měli být vyhubeni hned na začátku, než vás začalo být tolik". Jen co dopověděl, začal se napřahovat. Než mě stihnul praštit, chytil jsem pěst, kterou mi chtěl dát do obličeje a dal mu pěstí sám. „Jste nestvůra Pane" „Ne, to nejsem, to ty jsi a celý tvůj druh", nějak se sebral ze země, kde díky mně skončil a shodil na zem, kde do mě bušil, co jen to šlo. Rukama jsem si kryl obličej, jak jen jsem mohl. „Měl jsi zemřít už dávno. Buď se staneš normálním, nebo na místě zemřeš", pověděl mezi tím, co jsem schytával rány.

„Nesnáším vás!" křiknul jsem a sundal ho ze sebe. Vstal jsem a chtěl vzít nohy na ramena, ale chytil mě za ocas a stáhl zpátky k sobě. Otočený k němu zády, mě chytil pod krkem a já nemohl absolutně nic. V dáli jsem uslyšel sirény, které se blížili, ale to už mě brala tma, u které jsem neviděl žádný konec.