Neústupný

-5

Po tom, co se vyřešilo nedorozumění s Tahem, se ke mně Winter během dne choval hezky, i když jsem po něm vyjel. Pár lišek ze třídy mě přijalo, ale zbytek mě stále pohledem vraždil.

Zbytek dne přešel docela rychle a já už byl na cestě domů. „Kristiane!" křiknul na mě někdo, ale slyšel jsem to i přes sluchátka. Otočil jsem se a viděl Taheho jak spěchá mým směrem. Celý udýchaný ke mně přiběhnul a snažil se propadnout dech. „Tahe, co se děje?" v jeho očích se značila nervozita. „Nic, jen jsem se tě chtěl na něco zeptat" vyklopil ze sebe na jeden výdech a já se kvůli tomu musel usmát. „A to nemohlo počkat do zítra?" zářivě jsem se na něj usmál. „Já... Chtěl jsem se zeptat, jestli bychom nemohli být přáteli", mírně sklopil uši a jeho ocas se pohyboval ze strany na stranu. „Jasně, moc rád" usmál jsem se na něj a podal mu ruku. Zmateně na ni hleděl a poté se mi podíval do tváře. „Ahoj, já jsem Kristian, těší mě". Pootevřel pusu a u toho se usmíval. Ve vteřině, možná ani ne, už mi chytal ruku a začal s ní třepat. „Ahoj, jsem Tahe, těší mě". Chvíli s mou rukou třepal a poté nervózně pustil. „Když jsme teď přáteli, nechtěl by si k nám si něco zahrát?" Opět si nervózně hrál s prsty na rukou. „Rád bych, ale musím domů. Kvůli osobním důvodům". Pousmál jsem se na něj a v hlavě mi běžela věta od mámy. "Po škole ihned přijď domů". Nešel bych, ale ten její výraz během této věty zněl vážně. „Tak příště?" optal se. „Jasně" pověděl jsem, rozloučil se s ním a už jsem pádil domů.

„Jsem doma" zvolal jsem při zavírání vchodových dveří. Vkročil jsem do kuchyně a ihned schytal pohlavek. „Kde jsi sakra byl?!" vyjela po mě moje matka a ten vetřelec pozoroval opodál. „Ve škole, však si mě tam donutila jít". „Nebuď drzý! Neřekla jsem ti snad, aby si hned po škole přišel domů?!" cenila na mě zuby, ale to na mě neplatí. Od ní určitě ne. „Však jsem po škole šel domů. Neumím se teleportovat, jak ty si pískneš. Chtěla jsi, abych chodil do školy. Chodím. Chtěla jsi, abych po škole ihned přišel domů. Přišel jsem. Tak mi řekni, co po mě vlastně chceš!" vycenil jsem zuby a ihned ucítil divný tlak v oku, který jsem si i následně zakryl. „Drahá?" promluvila ta hnusná hyena. Okamžitě se zastavila ve své výchově a mírně se usmála. „Ano drahý?" „Nech mě s ním promluvit, teď by si se neměla stresovat".

Zatáhl mě do pokoje a dával mi výuku o tom, jak se chovat a jak ne. Byla na něm vidět nadřazenost, doslova i cítit. Přesto jsem si vyslechl přednášku. Možná se s matkou hádám do krve, ale chci, aby byla šťastná, jen nechci, aby ji někdo ublížil. Jen co odešel, na mě přišla malá únava. Na chvíli jsem se natáhnul na postel a zavřel oči.

Probral mě budík a já poznal, že je něco špatně. Proč bych šel spát v oblečení, ve kterém jsem byl ve škole? Vstal jsem a dobelhal se do koupelny, kde jsem se lekl svého odrazu. Měl jsem krev v oku a kolem něj obří monokl. Rychle jsem začal hledat nějaký kousek látky, nebo něco, čím bych ho mohl zavázat.

Po chvíli jsem našel jen šátek, který jsem ihned uvázal okolo oka.

Převlékl jsem se do něčeho čistého, hodil své hnědé vlasy přes oko, které mám zakryté šátkem, nasadil kapuci od mikiny a vyšel z pokoje.

"To je nějaká nová móda?" obdařila mě matka otázkou, jakmile jsem usedl. Stihl jsem si vyposlechnout monolog o tom, že hned po škole mám jít domů, a to bez debaty. Jen jsem zakroutil hlavou, kopnul do sebe rychle snídani a hned běžel do školy.

Cestou jsem poslouchal pár hnusných nadávek na to, že jsem vlk. Dařilo se mi je ignorovat díky sluchátkům, ale jakmile se přede mnou objevil Evžen, ustali i nadávky. Přišlo mi, že jakmile se objevil, všichni náhle zmizeli. Proč jsou všichni vyšší než já? Nestačí to, že jsem vlk a jsem jiný, musím být ještě nízký. Pohlédl na mě z výšky velmi naštvaným pohledem. „Hej" pověděl hrubším hlasem než posledně. „No" odvětil jsem a stále hleděl do země. „Já..." započal, ale nepokračoval. Začal jsem být nervózní, tak jsem zvednul pohled. „Chtěl bych se ti omluvit, za to, co jsem ti provedl". Nechápavě ho pozoruji. „Nějak ti nerozumím" chytl jsem si levou rukou pravou paži, ale nepřetržitě ho pozoroval. „Promiň, že jsme tě s kámošema sbili, byl jsem naštvaný a osobní věci mi zamotali hlavu". „Nějak nevím, co ti na to odpovědět" „Chtěl bych, abychom jednou byli přáteli. Já nejsem zlý člověk, jen ten den nebyl zrovna dobrý, ani pro jednoho z nás, jak jsem, tak slyšel". Pomalu zeslaboval hlas a zněl nervózněji. „Přáteli být můžeme, ale chce to čas, tak jako každé přátelství". Dokončil jsem konverzaci, jen přikývnul a poté jsme šli spolu mlčky do školy. „Mohl bych..." opět se odmlčel. „Jestli chceš něco vědět, zeptej se" pověděl jsem klidně, jako kdyby to byl dlouholetý kamarád. „Jak se vlastně jmenuješ". Tak tuhle otázku jsem opravdu nečekal. Nad otázkou jsem se zářivě usmál a pohlédl mu do očí. „Jsem Kristián" řekl jsem se smíchem. Něco málo mi o sobě řekl, já jemu také, ale jen to, co ví každý, například, že můj otec zemřel tragickou smrtí, důvod jsem mu samozřejmě neřekl. Nebo že moje matka čeká dítě s hyenou a nemám žádné jiné sourozence. Prostě to, co každému mohu říct.

„Kristiáne!" křiknul po mě někdo na školním dvoře a já se strašlivě polekal. Ani jsem si neuvědomil, že už jsem na školní půdě a pozorují mě desítky očí. Otočím se za hlasem, ale v tom skončím za něčími zády. Je o trochu vyšší než já. „Drž se od něj dál!" vyjel po něm pro mě známý hlas. Byl to Tahe. „Nic jsem mu neudělal". Odvětil Evžen s nezájmem. „Tahe, nic mi neudělal, opravdu". Rychlostí se ke mně otočil a začal mi různě sahat na ramena, prohlídnul zbytek těla, a nakonec se zastavil u mého obličeje. „Co to máš na obličeji?" „Jen se mi tam udělal monokl, za pár dní to bude v pohodě. Nechci, aby si mysleli, že jsem nějaký rváč". Sundal jsem ze sebe Taheovi ruce a natočil se na Evžena. „Promluvíme si později", jen lehce kývnul a já odtáhnul Taheho i s jeho vraždícím pohledem do školy.

Tak a je to tu. Další kapitola na světě, snad se bude líbit.  😊