Neústupný

-28-

Obvaz jsem se nakonec rozhodl sundat a snažil se pomalu otevřít oči. Bylo tu šero, díky čemuž jsem si lépe zvykal na světlo. Bolelo mě každé mrknutí, ale nehodlám tu zmrznout. V rohu jsem našel sekeru a naštěstí i schované dřevo.

Dřevo jsem nasekal na menší třísky, bylo to rychlejší, než bych čekal. Většinu část dřeva jsem nechal ve větších kusech, aby šlo lépe topit a na delší dobu.

Nějakou dobu jsem nad tím strávil. Než se oheň plně rozhořel v krbu, já uklidil prach a připravil si spaní hned u krbu. To světlo je už dost nepříjemné, rozhodl jsem se tedy, že si oči zpět zavážu, ale čím? Obvaz, který jsem na očích nosil, si zpět už nedám. Hledal jsem lékárničku, kterou jsem našel asi po dvaceti minutách hledání. Vzal jsem ji a přešel ke krbu, abych na to alespoň trochu viděl. Než jsem si obvaz vůbec stihl položil obvaz o očím, začal mi brnět telefon. Zvedl jsem hovor.

-Hovor-

K: Halo?

?: Kristiane?

K: Kdo volá?

J+L: Tady Jirka s Liou. Kde jsi? Vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

K: Zůstal jsem v jedné chatě od kamaráda. Za dva dny se vrátím.

J+L: Jsi v pořádku? Nemáme pro tebe dojet?

K: Jsem v pohodě. Nemusíte se o mě bát.

J+L: Proč si odešel. Liin hlas zněl zlomeně.

K: Blíží se úplněk, nemůžu být u vás a Heet který přichází výjimečně s ním, mi k tomu moc nepřidá.

J+L: Dávej na sebe pozor. Máš tam teplo? Nemáme ještě přijet a zůstat tam s tebou přes noc? Hlas se jí klepal. Měl jsem hroznou chuť ji říct, ano prosím, přijeďte. Jenže jsem nemohl.

K: Ne, to je v pořádku. Ale pokud vám to nebude vadit, mohl bych s vámi volat, než usnu? Cítím se nesvůj.

J+L: Moc rádi. Pověděl tentokrát podle hlasu Jirka. Odložil jsem všechny věci a lehl si ke krbu.

K: Děkuju. Pověděl jsem slabě a začal poslouchat praskající dřevo.

J+L: Mie se po tobě stýská. I nám. Nám oběda. Doplnil Jirka Liu, ale to už jsem sotva slyšel.

Probudil jsem se uprostřed noci s velkým návalem horka. „Moc brzo" zvolal jsem udýchaně, mezitím co oblečení jsem sundával. „Proč to tak bolí" zakňučel jsem a začal se válet sem a tam, abych se ochladil a trochu zklidnil. S tíhou jsem se podíval na telefon a viděl 2:35. „Zapomněl jsem na to" zvolal jsem a nechal mobil na místě. Krutá bolest v rukou mě jen utvrdila, že to sen není a úplněk už je na nebi. Vidím své lidské nehty, které se mění zpět na vlčí a každé křupnutí kosti v těle, mě nutilo ke stálému pohybu. Slzy jsem se snažil držet pod kontrolou, ale vůbec to nešlo. Doslova jsem zařval a hned na to zavyl. Touha zabít všechno a všechny sílila každou vteřinou a já přestával vidět zaostřeně.

Poslední prasklá kost se narovnala a moje proměna byla dokončena. Nenávidím tenhle stav. Připadám si pak jako skutečná zrůda.