Nastoupit na školu plnou lišek, když jste vlk asi nebude úplně procházka růžovým sadem.
A co teprve, když si nenecháte rozkazovat?
Hned první den po nástupu na novou školu se Kristian porve a tím začne všechen kolotoč.
Princové lišek mu šlapou na pa...
Nikolase jsem pustil do kufru a sám nasedl do auta. Jel jsem tedy po hlavní a byl tam téměř do minuty. Zaparkoval jsem přímo před restaurací, kde by to mělo být, vypl motor a naposledy se zhluboka nadechl.
Vystoupil jsem, pustil Nika a nechal ho na volno. „U nohy zůstaň", jen pro jistotu jsem řekl a pomalu se s ním vydal do restaurace. Na dveřích byla daná cedule "Omlouváme se, dnes soukromá akce". Vstoupil jsem dovnitř a kouknul na telefon, zda jsem tu včas anebo nejsem moc pozdě. „Krisi!" ozvalo se hlasitě a já jen kouknu z telefonu a s jedním pozvednutým obočím na osobu, která na mě křikla a mávala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tahe na mě mával jako zběsilí. S úsměvem jsem schoval telefon a přešel k němu. „Rád tě vidím brácho". Řekl jsem, chytli jsme si ruce a objali. „Dlouho jsme se neviděli. Jsem rád, že si přišel. Byl jsi jediný, kdo tu nebyl". „Ale nepřišel jsem pozdě", rychle jsem vytáhl telefon a znovu se kouknul. „Ne, to ne. Nejdeš pozdě. Jen všichni přišli moc brzy". Pobaveně zvolal a poukázal na židli vedle mě. „Hlídal jsem ti místo", řekl klidně a sám se posadil. Usedl jsem na židli, kterou mi hlídal a sledoval Nika, jak se posadil hled vedle mé levé nohy.
„Ten patří tobě? Co se tak blbě ptám. Určitě patří tobě". „Jo, to je Nikolas". Pohladil jsem ho mezi ušima a koukal po všech, kdo tu je. Pohledem jsem zavadil na Wintera, který na mě hledí s menším úsměvem. Náš oční kontakt trval dost dlouho na to, aby ho vyrušila nějaká mladá slečna, která sedí hned vedle něho. Jakmile jsem viděl její pohled, očima jsem uhnul a kouknul na Taheho. „Ty Tahe". „Jo?" „Kdo je ta slečna vedle Wintera? Ta chodila s tebou do třídy?" „Nene. To je Wintera snoubenka" řekl s úsměvem a kouknul na ně. Nasadil jsem ten nejlepší falešný úsměv a kouknul na ně taky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak tuhle zprávu jsem opravdu nečekal. Musím bohužel uznat, že je opravdu krásná. Ale aspoň jsou z jednoho druhu. Tušil jsem, že by to mezi námi neklapalo. Teď mu můžu dát jen prostor, aby žil šťastný a dlouhý život.
„Krisi?" kmitlo mi ucho a já se pomalu otočil na osobu, která se vedle mě objevila jako duch. „Oh, ahoj Wintere". Postavil jsem se a objali jsme se. Chvíli na mě hleděl, jsem totiž o kousek vyšší než on. Vždy byl vyšší on. „Rád tě vidím. Myslel jsem, že ani nepřijdeš", řekl smutně a kouknul na mě svýma zlatýma očima. Jsou stejně tak krásné jako kdysi. „Nenechal bych si to ujít", řekl jsem s menším falešným úsměvem. Bylo slyšet vrčení, na což zareagovali všichni. „Niku, no tak", vrčet přestal, ale sledovat ne. „Slyšel jsem, že máš snoubenku. Moc ti gratuluji". Tak falešně jsem se nikdy v životě neusmíval. Měl jsem hroznou chuť odejít a vyběhat všechny myšlenky z hlavy. „To... to je na dlouhé vyprávění. Mohli bychom jít prosím někam stranou?" kývnul do strany a já se přemohl a šel za ním. Nikolas se ode mě ani nehnul a mě osobně to ani nevadilo.
Tak a je to tady. Předposlední kapitola. Těšíte se na finále? Bylo pro mě těžké konec vymyslet, ale nějak jsem to napsala, snad bude líbit 😊
