Neústupný

-36-

„To mi hlava nebere. Ty ses s ním opravdu chtěl vyspat ve škole?" obdařil mě otázkou Derek a tím Jirku a Liu zastavil v chůzi. „Víš sám dobře, jak je Heet těžce ovladatelný". „Nebudete se tu zase hádat, že ne. Od doby, co jste se poznali, jdete si pořád po krku". Řekl Jirka hrubým hlasem a bez jeho milého úsměvu. „Není pravda", oba jsme řekli a naráz zkřížili ruce na hrudi. „Vážně není? První setkání, pokud si pamatuji bylo asi to nejmilejší. Nebo alespoň z toho, co jsem viděl". On sám zkřížil ruce a nastavil vážný pohled. „Ode dneška, budete na sebe milý. Nebudete se urážet, nebudete po sobě křičet, ani nijak ubližovat. Rozumíme si?" „Nemá si začínat" prohodil jsem vzduchem a už mi přistál pohlavek. „Vidíš?" poukázal jsem na něj. „Dereku, to platí pro vás oba, nejen pro něj". Jen stáhnul uši a mírně vzteky trhnul ocasem. Moc se mu to nezamlouvalo, ale to ani mě ne.

„Fajn" jen odvětil a podali si po chvíli ruce. „Tak a jakmile teď vejdete do domu, budete k sobě milý, už jen z důvodu, že jste příbuzní". Promluvil nakonec Jirka a šel se svou milou ženou, která se k tomu nijak nevyjádřila do domu. My beze slova vešli dovnitř, akorát, že každý jiným směrem.

Usedl jsem na gauč a chvíli projížděl internet, než mi přišla zpráva od Taheho, kterou jsem i následně otevřel.

T: Ahoj Kristiane. Prý jsi dnes nebyl ve škole, tak ti dávám jen info, že zítra je takový dětský den, kdy do školy si můžeme vzít své mladší sourozence, nebo bratrance či sestřenice. Výuka tedy nebude, spíš to bude jen pro zábavu, tak na hodinu, dvě max a pak budeme mít prodloužený víkend.

K: Nemám nic z toho.

T: Aha, promiň, to jsem nevěděl, ale aspoň víš, že až zítra přijdeš do školy, budeš vědět, proč je tam tolik dětí. Dáme ráno sraz před školou?

K: Jasně, proč ne, jako obvykle?

T: Určitě, tak zatím.

K: Zatím. 

Odložil jsem telefon a přešel do kuchyně, kde seděl Jirka, Lia, a dokonce i Derek. „Ehm, Lio, Jirko, myslíte, že bych zítra mohl vzít Miu do školy? Prý má být nějaký dětský den, nebo tak něco. Prostě se do školy vezmou malé děti, myslím tím sourozence a tak, tak mě napadlo, že bych vzal Miu pokud by to nevadilo". Mezi větami jsem si hrál nervózně s prsty na rukou a lehce kopal špičkou boty do země. „Jsi si jistý, že ji dokážeš ohlídat?" Prohodil Jirka a udělal hrubý výraz ve tváři. „Dokážu" pověděl jsem sebevědomě a stáhnul uši. „No tak dobře, věříme tomu, že ji dokážeš ohlídat a postaráš se o ní". S úsměvem jen řekl a podíval se na Liu, která zářila jako sluníčko. „Jen buďte na sebe opatrní. Chcete ráno hodit?" „Jestli to nebude vadit". Zasmál jsem se nad tím a Lia mi smích oplatila. „Vůbec ne". „My bychom po škole pak přišli za vámi do kanceláří, prý to má být tak na dvě hodiny maximálně". „Tak dobře, domluveno". Tlesknul Jirka a pak pohled z Lii přehodil na mě. „Co si uděláme k večeři?" „Mě nic nenapadá, máš na něco chuť Krisi?" ocas se mi vrtěl jako splašený a jen nad tou představou jsem slintal. „Něco ho asi napadlo", řekl se smíchem v hlase Derek a já jen pobaveně přikývl. „Špagety" pohladil jsem si břicho a zamlaskal nad tím. Všichni se začali smát, včetně mě. „Výborně, k večeři budou špagety", řekla se slzami v očích od smíchu, pomalu vstala a šla ke kuchyňské lince. Sotva tam došla a začala se smát znovu. „Pardon, ale já miluju špagety". Usmál jsem se a ukázal na Dereka, aby šel semnou. Přešel jsem do obýváku a posadil se na gauč. Počkal jsem, až se usadí taky a otočil se čelem k němu. „Kristiane, víš já-". „Zastav, nech prosím mluvit mě. Jestli budeš mluvit první, asi to pak říct nedokážu. Já... chtěl jsem se ti omluvit. Vím, že jsem tvrdohlavý a dost často i nesnesitelný. V té době jsem to tak nebral, tedy když jsem se s tebou hádal, ale vím, že si to semnou myslel dobře. Mrzí mě, jak jsem se k tobě choval, takže se ti teď a tady chci omluvit, jaký jsem byl hňup a dělal vlastně ostudu vlkům. Promiň mi to". Chvíli na mě nechápavě hleděl, nejspíš zpracovával všechno, co jsem teď řekl. „Kristiane, nic se neděje. Jak už jsem říkal, když tě vidím, vidím sebe ve tvém věku. Úplně přesný, až na to, že já se dokázal pořádně někomu omluvit až když mi bylo devatenáct a dospěl jsem. Ty si dospěl mnohem dřív než já, a dokonce i tvůj otec". Řekl mírně pobaveně a já jen naklonil hlavu do strany. „Rodiče mi vyprávěli, jaký byl Tomáš ve tvém věku. Teda to byl tvrdohlavej mezek. Vždy měli chuť za jeho chování mu jednu natáhnout, ale on si je vždy nějak udobřil. Neřekli mi tedy jak, jinak bych to taky používal". Podrbal se na levém uchu a zasmál se. „Je alespoň vidět, po kom vlastně jsem. A moji prarodiče stále žijí?" „Ano, bydlí asi tak půl hodiny autem odtud, mohl bych tě za nimi vzít. Už léta tě neviděli, stejně jako já. Vlastně naposledy ti mohlo být tak šest". „To už je tak dlouho? Kdy bych je mohl vidět?" přišel jsem blíže a zahleděl se mu do očí. „Tak co třeba v sobotu? Uděláme si menší výlet". „Rád!" křiknul jsem a vstal radostí. „Tak mě tak napadá, nechtěl by si jít semnou zítra do školy? Ne jako ochranka, ne jako student, ale jako rodina", řekl jsem s úsměvem. „To můžu?" „A proč by ne?" „Půjdu moc rád". Natáhl jsem se k němu a objal ho.