Neústupný

-26-

Uběhla další hodina a ani jeden se nevracel. „Kristiane!" rozlítli se dveře a ve vteřině se u mě objevil Tahe celý udýchaný. „Co se děje Tahe?" „Pojď rychle. Winter se porval", vstal jsem, málem shodil židli a nechal se vést. Nějakou dobu jsme šli, než se zastavilo a já poslouchal okolní zvuky. „Kristiane?" ozval se známý hlas, netušil jsem, ke komu ho přiřadit. Byla tu cítit spousta krve. Obraz se mi objevil před očima a já viděl Wintera, jak si obvazuje ruku. Přiskočil jsem k němu a začal ho kontrolovat. „Co se ti stalo" kouknu na něj a on jen zmateně hledí. „Ty mě vidíš?" „Cítím krev. Takže ano, vidím". „To nic není, opravdu" pověděl a ruku schoval za záda. „Jak se ti to stalo. Prý ses porval". Odstoupil jsem od něj a hleděl kolem. „Neporval. Kdo ti to řekl?" pootočil jsem se na Taheho, který zmizel. „To je jedno, jsem rád, že ti nic není". Ťuknul mi do čela a zasmál se. Tím mi obraz mizel. „Kde je vůbec Derek" „Ten vůbec nepřišel. Proč se ptáš?" „Poslal jsem ho za tebou" prohodil jsem a chtěl ho jít hledat, ale obraz se mi zaostřil, tak jako nikdy a já šel po pachu krve. Winter mi byl v zádech, jen co jsme došli za roh, uviděl jsem Dereka, jak mu teče krev z rozseknutého obočí a rtu. „Dereku!" přiběhl jsem k němu a chytl ho za ramena. Trochu syknul, ale jinak se ani nehnul. „Jak si mě poznal" zeptal se a mírně se usmál. „Nedělej. Kdo ti to udělal" řekl jsem s nezájmem na předchozí otázku a táhnul ho do třídy. Na ošetřovnu nechtěl. „Nějaký lišky. Prý tu nemám co dělat. Bylo jich deset, vrhli se na mě všichni, jenže mě neznají na tolik, že mě deset lišek nepřemůže". Pověděl klidně a šel hrdě dál chodbou ke třídě. „Wintere, skočíš prosím pro ubrousky? Ať mu tu krev můžu alespoň otřít" „Nemusí, jsem v pohodě". Řekl a já jen otočil hlavu k Winterovi. Nečekal a odešel. Zazvonilo na další hodinu, ale mě to bylo celkem jedno, i tak jsem vzal Dereka do třídy a jakmile přišel Winter, začal jsem mu stírat krev. Rána se mu začala pomalu zatahovat, až po chvíli zmizela úplně. S ranou zmizel i můj dosavadní zrak a já se nechápavě opřel o opěradlo židle. „Zmizela ti rána" pověděl překvapeně Winter a posadil se na své místo vedle mě. „Jo, říkal jsem, že budu v pohodě, jen malé rány. Wintere, ty si v pohodě? Kristian se o tebe bál" „Neřekl bych, že bál" „Přestaň si lhát" jen jsem protočil oči a chtěl nějak přežít zbytek šíleného dne. „Jo, já jsem v pohodě, jen malá odřenina" řekl klidně a já se musel mírně usmát.

S Winterem jsme pokecali zbytek školy.

„Tak se uvidíme zítra, zatím se měj" pověděl a já ho nestihl zastavit, abych mu ještě něco řekl. Vzal jsem věci a po boku Dereka se vydal ke schodům, kde byl měl čekat Terin. „Zdravím" pozdravil hlas. Měli bychom být u schodů, jen nevím, kdo to je. Moc hlasů najednou. „Em, ty jsi.." „To je W-" „Jsem Terin. Ještě si mě nepoznal po hlasu?" divné víření vzduchem mi přišlo zvláštní, ale pozornost jsem tomu moc nevěnoval. „Ne, promiň Terine", zasmál jsem se nad tím. „Dereku, tohle je Terin. Terine, tohle je Derek". Chvíli bylo ticho, a tak jsem promluvil opět já. „Dereku, počkáš na mě před školou? Za chvíli přijdu" „Ale-" „Teď se mi fakt nic stát nemůže, takže můžeš jít". Zmizel a já zůstal sám s Terinem. Posadili jsme se společně na schody a chtěli pár minut pokecat, než zase budu muset jít.

„Ty uvidíš ještě dnes Wintera?" „Proč se ptáš?" „Nestihl jsem mu říct, že zítra nepřijdu" „Proč? Není ti dobře?" „To ne, ale vyšli na prd datumy" „Co tím myslíš?" „Zítra je úplněk a na stejný den mám i Heet. Je to na prd, už to pociťuji teď. Možná nepřijdu ani ve čtvrtek, uvidím, kdy se vůbec vrátím". „Někde jsem slyšel, že když jsou vlci v Heetu, těžko se ovládají" „Jo, je to na prd, i kdyby zítra úplněk nebyl, nejspíš bych taky nepřišel". „Rozumím. Takže se sejdeme v pátek?" „Jasně, to už bych možná měl mít i rozvázané oči". „Už?" zvolal lehce vyděšeně. Nervozita z něj by se dala i krájet. „Je na tom něco špatně?" „Ne, to ne". Uběhla minuta a nikdo nic neřekl. Nával horka se náhle objevil a cítil klepání rukou. „Jsi v pohodě?" „Moc ne". „Co je ti", optal se a položil mi ruku na rameno. „Dej ji pryč", řekl jsem až bolestivě. Ruku pryč nedal, spíše stisknul a já se po něm vrhnul. Doslova musel ležet na schodech a já na něm seděl a chytl ho pod krkem. „Když ti řeknu, aby si tu ruku dal pryč, tak ji pryč dáš". V tom mě praštila překrásná vůně do nosu, pomalu jsem se sehnul a přičichl si, odkud jde. „Hezky voníš" řekl jsem a tušil, že se nacházím hlavou u jeho krku. „Promiň" řekl slabě. Hlas se mu klepal, celý se třásl a jeho ruce se téměř nepohybovali. Něco uvnitř mě, mě donutilo, olíznout jazykem krk. Cítil jsem jeho husinu, která se mu musela rozléhat po celém těle. „Určitě chutnáš skvěle", řekl jsem dosti slabě, ale i tak jeho tep byl hlasitější, než má vlastní slova. Levou rukou jsem mu pomalu přejel přes hruď, krk, až nakonec chytl obličej za tvář. Palcem jsem přejel přes rty, které byli lehce suché. Zrychleně dýchal, nemohl jsem odolat a políbil ho na jeho rty. Odtáhnout jsem se nehodlal, a tak jsem z polibku udělal líbání. Nebránil se, sám se přidal. Pomalu se zvedl a chytl mě za zadek, na což mě realita opět brala. Zastavil jsem se a lehce se odtáhl. „Promiň, já... já nevím co to do mě vjelo", ihned jsem z něho slezl, po hmatu našel batoh a odešel pryč. Pod schody mě zastavila ruka, začal jsem zmatkovat. 

A je to tu. Trochu delší, ale už více napínavější část příběhu. Snad bude líbit, klidně mi napište názor, budu za to ráda. Hezké počtení a zase zítra 😊