Neústupný

-48-

Zastavil jsem, ale Nikolase zatím nechal v autě. Přešel jsem k hlavním dveřím, vytáhl telefon a zavolal Jirkovi. Nějakou dobu to vyzvánělo, než to zvedl mužský hlas. „Kristiane, to jsi ty? Lio, volá Kristian!" křiknul, až jsem to slyšel i venku před hlavním vchodem. „Jo, to jsem já, jak se máte?" „Ale znáš to chlapče, stále v práci. Jak se daří tobě?" „Kristiane? Opravdu jsi to ty?" zeptala se podle hlasu Lia. „Ano jsem to já. Volám jen, jestli byste teď měli nějak čas". „Na tebe vždycky, co se děje". „Něco jsem vám poslal, mělo by to přijít každou vteřinou. Takže běžte ven". Zasmál jsem se nad tím lehce a slyšel lehký dupot, který se blížil. Odemkli dveře, pomalu je otevřeli a nejdříve hleděli na zem, když mě uviděli, skoro zahodili telefon a objali mě. „Bože Kristiane, vrátil ses!" zvolala Lia a rozbrečela se. „Vítej zpátky synku" řekl hrdě Jirka a stiskl mě pevněji. „Jsem rád, že jsem tu. Snad nějak neruším". Řekl jsem klidně a pustil je. „Ne, vůbec ne. Ty si vyrostl". „Jo, trochu", pobaveně jsem zvolal a sledoval, jak jsou o dost nižší než já. „Kolik teď měříš, vždyť jsi byl mnohem menší", pověděla Lia a postavila se vedle mě. „Skoro dva metry". „Fuuu" zvolali oba a usmáli se. „Pojď dál, určitě máš hlad". „Jo dám si rád, akorát mám s sebou menší společnost, snad nebude vadit, že půjde semnou". Otočil jsem se k autu a tam vykukoval Nikolas. „Máš psa?" zeptal se Jirka a přešel blíže. „Psa úplně ne. Když jsem se odstěhoval do nového domu, našel jsem malé vlče, které by v té zimě samo nepřežilo, tak jsem si ho vzal. Od té doby je to můj parťák". Klidným hlasem jsem pověděl a vybavil si všechny hezké vzpomínky s ním. „Jo, vezmi ho dovnitř. Přece nebude celou dobu zavřený v autě". Lia byla nadšená a celá se chvěla. „Tak pojď", otevřel jsem mu kufr, vyskočil a hned se posadil u mé levé nohy. „Jdeme" zavelel jsem a pomalu se vydal do domu. Opět se usadil, když jsem položil batoh s věcmi na zem a sundával si boty. Přešel jsem do kuchyně, kde jsme se všichni posadili a Nik hned po mé levé straně. „Dovolte mi vám představit Nikolase. Nikolasi, tohle je Jirka a Lia". Přešel k nim pomalou a plíživou chůzí. „Em, Krisi?" pověděla trochu roztřeseně Lia a chytla se svého manžela. „Nemusíte se bát. Nekouše. Tedy, kouše, ale jen když je v nebezpečí". „Po kom to asi má, že?" prohodil se smíchem Jirka a pohladil Nikolase mezi ušima. Vyplázl na něj jazyk a užíval si hlazení. Lia ho po chvíli taky pohladila a ten už se od ní nehnul. „Kdopak je tu hodný kluk, no ty" mluvila na něj, jako na malého kluka, i když já to dělám taky, takže nemám co do toho mluvit.

„Máme v plánu za chvíli jet pro Miu do školy, přidáš se?" „A v kolik pro ni chcete jet?" „Za deset minut budeme vyjíždět", pověděla Lia s úsměvem. „Mohl bych jet s vámi? Tedy my?" „No ovšem, ale pokud ti to nějak nebude vadit, pojedeme tvým", řekla mile Lia a koukla na Nikolase vedle sebe, který radostí vrtěl ocasem. „Vůbec ne. Tak pojedeme dřív, chtěl bych ji překvapit ještě ve třídě. Myslíte, že si mě pamatuje?" Mírně jsem znervózněl a sklopil uši. „Prý jestli pamatuje. No ovšem, že si tě pamatuje. Měli bychom ti asi něco ukázat, než se pojede, pojď za námi", Jirka povstal a hned vzápětí i Lia. Vydali se do schodů do Miina pokoje. Otevřeli ho a nechali mě vejít první. Pokoj do fialova, pracovní stůl, pěkná upravená postel a nad ní spousta fotek. Přešel jsem blíže a podíval se na fotky. Víc jak na polovině z nich jsem já, když byla malá a já tu ještě bydlel, nebo jezdil na víkendy. „Jak dlouho to tu má?" kouknul jsem zpět na ně a narovnal se. „Od doby, co si se odstěhoval a už sem nejezdil, nepřestávala plakat. Nevěděli jsme, co s ní je, lékaři nic nenašli, že by ji třeba něco bolelo nebo tak. Z ničeho nic plakat přestala úplně a my nechápali, jak. Koukala na něco do mobilu, když jsme se tam podívali, tak sledovala fotku tebe a jí, když si měl zavázané oči. Tak jsme ji nechali vytisknout fotky s tebou a od té doby už tak moc neplakala. Vždy když začala, ukázali jsme ji tvoji fotku a jako kdyby si tu byl s ní". Pověděla s úsměvem Lia a celou dobu mi hleděla do očí. „Tak moc mi chyběla", hlesl jsem hlasem a nechal se od Lii i Jirky obejmout.