Neústupný

-40-

Pár mých spolužáků tu už bylo, včetně jejich mladších sourozenců. Přešli jsme k mé lavici s tím, že si budeme dále povídat. „Ahoj Kristiane" pozdravil mě někdo, ale já ho neznal jménem. Jen s jistotou mohu říct, že je to jeden z mých spolužáků. „Ahoj" pozdravil jsem mile. „Myslíš, že bych ti mohl představit svého mladšího bratra? Ještě nikdy neviděl vlka". Zněl hodně nervózně. „Jo, proč ne. Dereku, podržíš ji na chvíli?" „Určitě", převzal si ji a já si klekl k němu. Spolužák ho popohnal blíže ke mně, ale i on vypadal, že se ostýchá. „Ahoj, jak se jmenuješ?" „Jsem Adam" „Těší mě Adame, já jsem Kristian". Podal jsem mu ruku a on ji s lehkou nervozitou přijal. „Bojíš se mě?" Jen lehce kývl hlavou.

„Co je to za ubohé lidské dítě". Řekl někdo, já se jen prudce otočil a viděl, jak někdo drží Miu pod krkem. Vypadá dost zmláceně. Očima jsem hledal Dereka, kterého drželi další tři. „Pust ji", řekl jsem hnusně a probodával ho pohledem. Mia se rozplakala a různě sebou cukala. Mladší bratr mého spolužáka, utekl zpět a můj pohled skončil na asi o dvě hlavy nižšího kluka, který stál za osobu, která držela Miu. „Kdo vůbec jsi, co chceš". „Jsem Vojta. Ten, kterého si ztrapnil před princem". „Jo už vím, ty si ten týpek, který se mě snažil sundat, a nakonec to byl on, kdo dostal na prdel". Prohodil jsem nenuceně a sledoval jeho pohled. „Teď nejsi v pozici, aby si mohl něco říkat. Klekni si na kolena a pros o odpuštění, jinak tady téhle lidské věci zlámu všechny kosti v těle a myslím, že to nebude tak těžké". Stále plakala, sledoval jsem jeho ruku, jak začíná víc a víc svírat. „Fajn, nic jí nedělej. Prosím". „Líbí se mi, když prosíš. Popros znovu". Kouknul jsem na kluka kousek od něj. Měl zvláštní úsměv na tváři, jako kdyby se od něj učil. Klekl jsem na koleno blíže k němu a rychlostí se k němu natáhl, chytl kluka pod krkem a vystrčil ho ven z okna. „Hej!" křiknul týpek, který se prý jmenuje Vojtěch. „Pust ho a to hned!" zařval. „Pust Dereka a dej mu Miu. Jinak tady tomu zlobím vaz dřív, než vůbec dopadne na zem". Každý jeho pohyb jsem sledoval, i jen malý nepatrný pohyb a nebál bych se to udělat. „Nebudu se opakovat! Dávám ti pět sekund na to je oba pustit, jestli ne, půjdeš mu na pohřeb". Svoji nenávist jsem neskrýval, ba naopak. Dával jsem ji plně najevo. „Dobře, fajn!" křiknul po chvíli a jen mávnul rukou. Derek si převzal Miu a postavil se ke mně. „Drž ho", jen jsem ho položil a podal mu ocas tak, aby ho držel. Pravděpodobně jeho bratr pípnul a tím upoutal Vojtěchovu pozornost. Skočil jsem po něm, spadnul na zem a já do něj začal bušit. Rozseknul jsem mu obočí, ret a udělal větší monokl. Když vypadal, že měl dost, čapl jsem ho za triko a přitáhnul výš k sobě. „Říkám to tady na posledy. Doufám, že už si to konečně mezi sebou řeknete. Pokud na mě, moji sestru, Dereka, nebo kohokoliv jiného z mé rodiny nebo smečky sáhnete, i jen blbý pramínek, tak tvůj bratr bude první na řadě, kdo bude trpět". Procedil jsem skrz zuby, pustil ho, div se nepraštil těžkou hlavou o zem a přešel k Derekovi, který stále drží toho kluka. Kleknul jsem si i k němu a podíval se mu do očí. Třásl se strachy. „Radím i tobě škvrně. Nebuď jako tvůj bratr, nebo budeš trpět. Což v životě asi stejně budeš. Vezmi si bratra a vypadněte". Oběhnul mě a snažil se pomoct svému bratrovi na nohy. Nakonec spolu odešli a já se podíval na své spolužáky. Malý kluk, který pokud vím se jmenuje Adam přiběhnul a zvolal. „Až budu velký, chci být silný jako ty, abych ochránil brášku!" Zasmál jsem se nad tím a opět si klekl. „Určitě budeš. Ale aby si byl silný, musíš brášku poslouchat a nedělat mu trable". „Nebudu". Pověděl, pohladil jsem ho mezi ušima a zase utíkal ke svému bratrovi.