Anna s Romanem usedli na gauč, Lia s Jirkou si sedli na křesla a já seděl stranou na gauči. „Pojď blíže, nemusíš se bát, ani být nějak nervózní", prohodila Anna, která seděla blíže ke mně. „Ale mě to takhle vyhovuje". Řekl jsem a sledoval jejich reakci. „No tak dobře", jen mi odpověděli a hleděli na dále před sebe.
Něco je tu až moc podezřelé. Nikdo takhle milý být nedokáže, obzvlášť ne k někomu, jako jsem já. Nedává to smysl. Hodně mi to rotovalo v hlavě, proto jsem většinu času nedával pozor.
„Kristiane?" ozvalo se kolem mého ucha jako vítr a já sebou lehce cuknul. „Ano?" „V pohodě?" optala se Lia mile. „Ano, všechno je v pohodě", úsměv jsem oplatil Lie i Jirkovi, kteří se na mě mile usmívají.
Podepsal jsem papíry, které dokazují, že jsou nyní moji opatrovníci Roman s Annou. „My si ještě odskočíme, než vyrazíme domů" řekl Roman a společně s Annou odešli. Když byli pryč, Lia si ke mně přisedla a hned se začala vyptávat. „Tak co, jaké jsou tvé pocity?" „Abych byl upřímný, něco se mi na nich nezdá" sklopil jsem uši a sledoval, jak si Jirka přisedá po mém pravém boku. „Kdyby se ti cokoliv nezdálo, nebo ses tam necítil dobře, zavolej nám a my pro tebe přijedeme, dobře?" „Nejsem tak slabý, jak možná vypadám" „Ale vždyť to přece nikdo neříká" pověděl s hrdostí v hlase Jirka. „Za ty dva dny jsme viděli spoustu tvých stránek, včetně té dominantní" pověděla Lia hrdě a narovnala se. Převzal jsem si vizitku od Jirky, kterou mi podal a schoval ji do zadní kapsy od kalhot.
„Tak můžeme vyrazit?" objevili se ve dveřích ti dva a mě se z toho všechno začalo dělat nevolno. „Ještě počkejte prosím" pověděl jsem, vstal a přešel k malé Mie, kterou měla stále u sebe chůva na úplně druhé straně místnosti. Kleknul jsem si k ní a vrátil nos. „Tady ti vracím tvůj nos, jak jsem slíbil. Byla si moc statečná. Brzy se zase uvidíme jo?" lehce jsem ji přejel přes nos, vstal a šel k východu, než jsem uslyšel začínající pláč. Chůva vstala a začala s ní chodit po místnosti, ale její pláč stále neutichal. Vrátil jsem se tedy k ní a opět ji začal nosem lechtat. Pláč pomalu ustal, až přestal úplně. „Když zvládneš nebrečet do doby, než se uvidíme, dovolím ti vzít můj nos" poťukal jsem si na svůj nos a lehce na ni vypláznul jazyk. Smála se od ucha k uchu a chůva nevěděla co říct.
„Děkuju, že jste mi pomohli. Moc rád jsem vás poznal", usmál jsem se na oba a podali mi ruku. Já jen hleděl, chtěl jsem jim ruku podat nazpět, ale moje tělo se hnulo samo a objal je. Stáli jako opaření a když jsem je chtěl pustit, přitáhli si mě blíž. „Brzy se zase uvidíme Krisi", pověděla Lia. Podle hlasu musela mít slzy v očích. „Přesně tak, tohle není sbohem". Rozloučili jsme se, naposledy jsem zamával malé Mie, vzal věci a odešel s Romanem a Annou.
Nastoupil jsem k nim do auta a odvezli mě neznámo kam. Cestou nikdo nepromluvil a mě to dost vyhovovalo, aspoň jsem měl čas pořádně přemýšlet.
Zastavili u rodinného domku s pěknou terasou, na které už čekali dvě děti. Nebo spíše jedno dítě a jeden teenager. Vystoupil jsem, vzal si své dva batohy a přišel pomalu k nim. „Ahoj" zvolal jsem bez citu a čekal na odezvu. Všechno a všichni mi přijdou tak nahraní. „Čau, já jsem Pavel a tohle je moje mladší sestra Radka. Ty jsi?" řekl klidně, bez úsměvu i ruky. „Kristian".
Paní Anna nás všechny nahnala do domu, kde jsme se všichni usadili v obýváku. „Tak Kristiane, řekni nám něco o sobě" započala konverzaci Anna. „Co by jste chtěli vědět" „Co se ti stalo s okem" položil otázku Pavel s rukama přikovanýma na hrudi. „Stalo se toho hodně, takže" „Stalo se ti to během rvačky?" optal se znovu. „Ano, ale i ne" „Ty jsi rváč?" optal se Roman a zkřížil ruce na hrudi stejně jako jeho syn. „To by se tak nazvat nedalo" „Ale pereš se", stáhnul jsem uši k sobě. „Jen když je to nutné". „To by stačilo, přeci není na výslechu" pověděla Anna a podala mi menší papírovou tašku. „To je dárek pro tebe" dodala a já do ní nakouknul. Z papírové tašky jsem vytáhl čepici a nůžky s pilníkem. „K čemu?" lehce se mi naježil ocas. „Vy se za mě stydíte?" položil jsem to na stůl a tašku hned vedle něj. „Ale ovšem, že ne. Jen ty tvé nehty nevypadají úplně dobře a když si nandáš čepici, najdeš si i přátele" dodala a udělala divné gesto rukama, které vidím prvně. Jako kdyby se zasnila. „Ale já mám přátele. Nehty si ostříhat nemohu, je to část mě a to samé uši. Pokud je skryji, zazdím, co ve skutečnosti jsem". Pověděl jsem a chtěl vstát. „Ani nemysli na to, že vstaneš. Zůstaneš tady hezky sedět, dokud si ty nehty nějak neupravíš" řekl otec rodiny tvrdým hlasem. Stáhnul jsem uši k sobě a navzájem jsme se předháněli v ošklivých pohledech. „Pavle, vezmi svoji sestru dělat úkoly" řekla Anna, jako kdybych tu vůbec nebyl.
ČTEŠ
Neústupný
FantasyNastoupit na školu plnou lišek, když jste vlk asi nebude úplně procházka růžovým sadem. A co teprve, když si nenecháte rozkazovat? Hned první den po nástupu na novou školu se Kristian porve a tím začne všechen kolotoč. Princové lišek mu šlapou na pa...