Vánoční pohádka

15. Prosince

Jakmile jsme přišli domů, rozhodla jsem se říct Jonášovi pravdu a můj příběh.
„Chci ti říct, proč nesnáším Vánoce," vybalila jsem na něj, zatímco si sundával šálu. „Cože?" Zeptal se překvapeně. „Víš přece, že to nemusíš dělat jen kvůli mně. Já počkám, až budeš připravená," ujišťoval mě, ale já byla rozhodnutá.
„Ne, chci ti to říct teď, protože pokud se to odloží na jindy, už to nezvládnu," vzhlédla jsem k němu. „Dobře, tak pojď," řekl s obavami v hlase. Bál se, abych to zvládla.
Vyšli jsme nahoru do mého pokoje a posadili se na mou postel. Přitáhla jsem si nohy k tělu a prudce se nadechla.

„O Erikovi už jsem ti už říkala," začala jsem a Jonáš přikývl. „Seznámili jsme se na společném tréninku kluků a holek, když nám bylo kolem osmi let. V průběhu naší kariéry jsme pak zjistili, že nám halu schválně spojili, aby viděli, kdo si s kým padne do oka a jak by spolu tančili, což jsme ale teď odbočili od tématu.
Ihned jsme se skamarádili a začali si ukazovat, co už umíme. Drželi jsme se za ruce a bruslili po ledě a u toho se smáli," vzpomínala jsem.

„Ten den, když jsme byli v šatně, abychom se převlékli, si naše rodiče zavolala Andrea, trenérka párového krasobruslení a řekla našim rodičům, že by byla ráda, kdybychom tvořili krasobruslařský pár. Naši rodiče nikdy nebyli nijak zvlášť zapálení do této disciplíny a jen co jsme přišli, se nás zeptali, jestli to nechceme zkusit. No a my jsme souhlasili. Začali jsme spolu trénovat. Dokonce nám říkali, že jsme byli nejlepší krasobruslařský pár, jaký tady kdy měli. Sbírali jsme samé úspěchy a s naší choreografií se dostali až do Německa. Když jsme přešli z dětského období do období puberty, postupně se z našeho přátelství stala láska. Oba jsme spolu sdíleli nadšení pro krasobruslení a naše láska nám pomohla vyhrát mnoho soutěží, protože jsme do toho dávali emoce. Byli jsme do sebe totálně zamilovaní.
Jednoho dne, přesněji  čtyriadvacátého prosince, jsme spolu trénovali a Erik se nabídl, že mě odveze domů, protože Vánoce trávil každý se svou rodinou. Dárky jsme si už předali, to si pamatuju. Nastoupili jsme teda k němu do auta a on pustil vánoční písničky a-" odmlčela jsem se, jelikož jsem věděla, že se blížíme k nejhoršímu.

Z očí mi vytekla slza, jež jsem ale rychle utřela. „Erik měl letní gumy. Tehdy bylo míň sněhu a víc ledu a on byl milovníkem nebezpečných věcí, tak prudce strhl volant, ale to, co se stalo potom jsme nečekali. Říkala jsem mu, ať to nedělá, ale on trval na svém. Kola auta se vzepřely systému a byly neovladatelné. Auto sjelo ze silnice a v obrovské rychlosti prudce narazilo do stromu," chvěl se mi hlas.
„Pamatuju si jenom tu hroznou písničku, Last Christmas, která hrála v rádiu, zatímco mi větev stromu zaklínila nohu. Erik vyvázl s pár odřeninami a mě museli hospitalizovat a operovat.
Nikomu bych nepřála probudit se na Štědrý večer v nemocnici, kde by mu řekli, že od teď nemůže vinou někoho jiného dělat to, co ho naplňuje celý život."
„To mě mrzí," řekl mi. „Nemusí. Nemá proč. S bruslením už jsem dávno skončila." Přesvědčovala jsem ho i samu sebe.

„No a já potom zůstala v nemocnici a o Erikovi nic nevěděla, až mi jednoho dne dovolili zapnout televizi, kde se promítala soutěž, na níž jsme měli vystoupit spolu. Byla to nejdůležitější soutěž sezóny a jelikož jsme se zranili, předpokládala jsem, že Andrea nahlásila naši neúčast. Jenomže jsem se však zrovna dívala na vystoupení Erika a Natálie. Live. A pak jí přede všemi dal obrovského nechutného francouzáka, zatímco já jsem zničená ležela v nemocničním pokoji se sádrou na noze a vědomím, že už si nikdy nezabruslím."

„Grinchi-" Vydechl. „Nestojím o lítost, Jonáši. Té jsem si už za ty čtyři roky vytrpěla dost. Prostě jen chci, abys tu se mnou byl." Jonáš se na mě usmál a obejmul mě. Hned na začátku bylo jasné, že jsem mu dala celou svou mysl, ale bylo těžké si přiznat, že jsem mu svěřila do rukou celé své srdce. „Miluju občas jen být," přiznala jsem nahlas. „Miluju ten pocit jistoty, který při tom cítím a to, čím mužů být, když jen jsem. Nejsem ta Bára, kterou jsem byla, ale všichni se mění. A já se změnila ze všech nejvíc." Až tak moc, že jsem si to ani nechtěla přiznat.

„Taky mám rád občas jen být. Když po mně nikdo nic nechce, když jsem to prostě jen já a kolem mě nejsou žádné strasti a starosti." Řekl mi a já se pousmála. „A ze všeho nejvíc jsem si zamiloval čas, kdy mužů být jen s tebou," dodal a jemně mě pohladil po vlasech. Zamilovaně jsem na něj pohlédla a naklonila se k němu.
Cítila jsem jeho teplý dech, který na mé kůži působil studeně, přesto to bylo příjemné.

Jeho sladký polibek ve mně vyvolal vlnu rozkoše. Z očí mi vytekla slza. „Proč pláčeš?" Zeptal se mě vystrašeně. „Já- jestli jsem udělal něco špatně-" „Ne, nic jsi neudělal špatně. Jsem jen šťastná," zarazila jsem ho v půlce věty. Bylo vidět, že si po mých slovech značně oddechl. „Díky," Pověděla jsem mu. „Za co?" „Stačí jen to, že jsi." A tehdy mě znovu políbil.
Věděla jsem, že to, co se odehrávalo mezi mnou a Erikem jsem nemohla ani omylem porovnávat s tím, co jsem teď prožívala s Jonášem.

„Od chvíle, co jsem tě poznal, jsem věděl, že mé srdce jednou připadne tobě, Barboro Nováková," zamumlal mi do rtů. „Zato já jsem nečekala, že se do tebe zamiluju, Jonáši Vacle," zasmála jsem se tiše. „Jsme úplně rozdílní. Já Vánoce nesnáším, ty je miluješ. Ty jsi ten usměvavý a ve všech situacích rozumný, zatímco já jen hloupá zamilovaná holka." „Vidíš," pousmál se a dodal: „A přesto nás chtěl osud spojit dohromady, což se mu i povedlo."

Ležela jsem mu na hrudi a poslouchala jeho nepravidelné nádechu a výdechy.
Náhle se otevřely dveře a dovnitř vpadla má sestra. „Veroniko!" Vykřikla jsem a hned jsme se s Jonášem od sebe odtrhly.
Veroničiny tváře zčervenaly. „Ups, Pa-pardon," vykoktala a raději ty dveře zavřela.
Oba jsme vyprskly smíchy.