Vánoční pohádka

6. Prosince

Byly dvě minuty po třetí a já nervózně pochodovala po předsíni. Nesnášela jsem nedochvilnost, obzvlášť, když mě někdo někam pozval sám od sebe. Při každém pohybu hodinové ručičky jsem ztrácela naději, že bychom mohli s Jonášem někam vyrazit.
Když dobylo pět minut po času, kdy jsme se měli potkat, sundala jsem ze sebe čepici a složila si obličej do dlaní.  Zapomněl, pokoušela jsem se uklidnit mou mysl. Kdybych řekla, že mi to nebylo líto, lhala bych. Přestože mi říkal Grinch a snažil se mi vnutit jeho lásku k Vánocům, toho kluka jsem si oblíbila. Když jsem uslyšela šramot klíče ve dveřích, zpozorněla jsem.
Dovnitř vběhl Jonáš, který se, hned po prvním kroku, rozplácl na podlaze. „Au," Vydechl a zasmál se.

„Promiň mi to, že mám zpoždění, Grinchi," usmál se na mě, jen co se zvedl. „Myslela jsem si, že nepřijdeš," stáhla jsem rty do úzké linky a on se na mě podíval se zdviženým obočím. „Chyběl jsem ti, Grinchi?" „Ne," zasmála jsem se a on si položil ruku na srdce. „Teď jsi mě ranila. Mé srdce je roztříštěno na tisíce kusů," hrál žalostně. „Půjdeme?" Zeptal se mě, jakmile si všiml, že jsem mu neodpověděla. „Kam?" Odpověděla jsem mu otázkou. „Jsi ta nejzvědavější holka, jakou jsem kdy poznal, Grinchi," uznaně pokýval hlavou. „Prostě jen pojď za mnou a důvěřuj mi," pověděl a já si s povzdechem znovu nasadila všechny zimní věci, jež jsem si sundala.

Nastoupila jsem do Jonášova auta a připoutala se. Ani jsem neočekávala, že by Jonáš pustil něco jiného, než tyhle vánoční písničky, které si pobrukoval a byla jsem překvapena, když jsem se přistihla, jak si je broukám taky. Úplně mě to vykolejilo. Já a zpívat si vánoční písničky? Nikdy!

Když auto konečně zastavilo, byli jsme kousek za Prahou. Nikdy jsem na tomhle pustém, zasněženém místě nebyla, přesto mi dávalo najevo, že se nemusím bát.  Vystoupila jsem a přešla ke kufru, z něhož Jonáš vybíral... boby?
„Tak, tohle je další důvod, proč milovat Vánoce," ukázal na dvoje boby. „Boby?" Povytáhla jsem obočí a on se pousmál. „Sníh. Bobování. Cokoliv. Není to jedno? Všechno je to stejně úžasné," máchal rukama, jako bych se mu snad jeho teorii snažila vyvrátit. Usmívala jsem se při pohledu na jeho úsměv, rozlitý po celé tváři. „Tak co? Jdem na to Báro?" Byla jsem mírně zaskočená, jelikož to bylo snad poprvé, kdy mě oslovil jinak, než Grinchi v normální řeči. „Jasně," pronesla jsem možná trošku víc nadšeně. A že jsem se, přestože má nesnášenlivost k Vánocům přetrvávala, nehorázně na to bobování začala těšit. 

„Tohle je moje nejoblíbenější místo," pověděl mi a já se porozhlédla kolem. „Ještě jsem sem nevzal nikoho jiného, když nepočítám svou rodinu," přiznal se. „Tak to jsem poctěna," usmála jsem se směrem k němu a on mi jej opětoval. „Nikdy jsi sem nevzal žádnou holku, proč?" „Nevím," pokrčil rameny. „Žádná za to nestála." „Takže já jsem první, kdo za to stojí jo?" Popichovala jsem ho. „Jo," odpověděl okamžitě. „Tak to děkuju, jsem poctěna." „Já děkuju tobě, že ti můžu ukázat, proč milovat Vánoce." Dál jsme pokračovali v tichu.

Vyšlapali jsme si kopec a každý z nás nasedl na své boby. Já na zelené, Jonáš na červené. „Připravená?" otočil se na mě. „Nevím," přiznala jsem svůj strach z té výšky. „Hlavně si dávej pozor na konci," upozornil mě. „Už se mi jednou stalo, že mé boby na rovině nezastavily a vjely rovnou na silnici," podíval se na mě starostlivě. „Budu, neboj se," kývla jsem na něj a on začal odpočítávání. „Tři, dva, jedna...teď" řekl a my se rozjeli. Pištěla jsem radostí jako ta malá holka, kterou jsem kdysi byla a Jonáš se smál. Jeho boby byly rychlejší, a tak jsme se po chvilce rozdělili a on byl přede mnou. 

Dole náhle zastavil a mé reflexy nebyly natolik dobré, abych to ubrzdila, proto jsem narazila do jeho bob a vypadla. S mírným výkřikem jsem se začala válet směrem dolů. Jonáš, který se probral z naší srážky se za mnou rozeběhl. „Grinchi! Já nejsem tak rychlej!" křičel, avšak já jsem ho nevnímala. Zastavil mě až nedaleký strom, do nějž jsem v plné rychlosti vrazila. 

„Báro!" vykřykl Jonáš s hlasem plným strachu. „Jsi v pořádku?" Kontroloval mě. „Kolik prstů vydíš?"Zeptal se mě a ukázal mi dva prsty. „Tři?" pokusila jsem se předstírat, ale pro něj to vtipné nebylo. „Sakra!" Ulevil si a já se začala smát. „Vidím dva, ty ňoumo," rozesmála jsem se a on si hluboce oddechl. „Víš, jak jsi mě vyděsila?" Přitáhl si mě do objetí a tím mě úplně odzbrojil. Nadechla jsem se a v nose ucítila jeho neodolatelnou vůni. Zašimralo mě v podbřišku, zatímco mě hladil po vlasech. 

„Víš jak by mi bylo, kdybych tě musel polomrtvou, nedejbože mrtvou, vracet tvým rodičům, kteří mi v těžkých chvílích hodně pomohli," vzal do rukou můj obličej a znovu mě obejmul. Zase jsem se nadechla jeho vůně. Kdybych teď mohla, nejraději bych jej políbila. Co ti v tom brání?  Zeptal se mě můj vnitřní hlas.

Co to-? Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Vždyť jsme se vůbec neznali, připomněla jsem si. „Promiň, nechal jsem se unést," omluvil se mi. „T-to je v pohodě?" Odpověděla jsem mu nejistě. „Fakt jsem nechtěl, aby se tohle stalo," přiznal provinile. „Myslím tu srážku s tímto stromem," objasnil mi, když viděl můj zklamaný pohled. „Já to taky neměla naplánované, vánoční princi, ale prostě se to nějak stalo," pokrčila jsem rameny a začala se opatrně zvedat. Zavrávorala jsem a Jonáš mě opatrně a rychle chytil. Ocitli jsme se v těsné blízkosti u sebe. Naše nosy se dotýkaly a já cítila jeho chladně příjemný dech na mé kůži. 

„Budeme se ještě bobovat?" Zeptala jsem se ho s náznakem radosti v hlasu. „A chceš?" „Samozřejmě, že chci," pokývala jsem hlavou a trošku se od něj odtáhla. „Je to super." „Tak to mě těší, že se z ledového nevánočního srdce začíná stávat červené vánoční srdce," našpulil rty. „Ale pojedeme spolu," dodal. „To abych měl vetší jistotu, že se tohle už nezopakuje," ubezpečil mě a já přikývla. 

Vzali jsme modré boby a nasedli jsme na ně. Ve předu seděl Jonáš a já jej zezadu objímala. Nesnášela jsem ho, ale zároveň na něm bylo něco zvláštního a okouzlujícího. 

Takhle jsme se sklouzli alespoň třicetkrát, jenže potom už obloha začala tmavnout a my jsme se rozhodli zabalit to. Stála jsem u kufru a pomáhala Jonášovi dostat boby dovnitř. Naše ruce se dotkly a já pocítila příjemné teplo. Všimla jsem si, že Jonáš boby odložil a teď jsme stáli naproti sobě. Koukala jsem se mu do očí a on mě taky. 

Byl to on, kdo první uhnul pohledem, jelikož mu začal zvonit telefon.