Vánoční pohádka

3. Prosince

S nevěřícím úsměvem na mé tváři jsem se vydala do svého pokoje, abych si tam odložila kufry. Svalila jsem se na postel a nadechla se vůně mé peřiny. Tolik mi chyběla ta dětská vůně. Najednou někdo zaklepal na dveře mého pokoje.

„Můžu?" Zeptal se Jonáš. „Jo, jasně," pustila jsem ho dovnitř. „Co potřebuješ?" „Nic," odpověděl mi a já se na něj nechápavě podívala. "Tak co potom děláš v mém pokoji?" „No však jsem ti přišel říct první důvod, proč milovat Vánoce." „Aha," zasmála jsem se. „Tak to zkus," vybídla jsem ho a on se nenechal dlouho přesvědčovat.

„Vůně." Řekl a já pokrčila rameny. „Nevidím na tom nic super," odbyla jsem jeho snahu. „Ty možná ne, ale všimla sis, že typická vůně Vánoc je skořice, nebo také vůně perníku a svařáku. A pomeranče," zasnil se a já měla pocit, že to říkal spíš sobě, než mě. „Stejně na tom není nic zajímavého," protočila jsem oči.

„Dvacátého čtvrtého si řekneš něco jiného, Báro. To ti slibuju." „Neslibuj nic, co nedokážeš splnit, Jonáši. To nevíš?" „Vím, ale taky vím i to, že to dokážu splnit," řekne odvážně a mrkne na mě. Zasměju se nad tím.

Když Jonáš konečně odejde z mého pokoje, vstávám z postele a přehlížím si jej. Nic se tady, od doby, co jsem tu byl naposledy, nezměnilo. Velká knihovna, plná romantických knížek, bílý stůl, na němž jsem měla uložené časopisy, ale ani růžové záclony, které tady visely od mých sedmi let, nezmizely.
Podívala jsem se na své šuplíky na kolečkách a pohled mi zamířil na ten poslední. Nedalo mi to a musela jsem jej otevřít.

Byl zamčený, proto jsem našla klíč a odemkla ho. Pomalým pohybem jsem jej otevřela. Všude v šuplíku byly fotky toho, jak bruslím. Ať už sama, nebo s Erikem. Před očima se mi vybavily vzpomínky, na které bych nejraději zapomněla. Byli jsme dokonalý taneční pár. Krasobruslení bylo naší společnou vášní. Já jsem bruslila od doby, co jsem se naučila chodit a spolu s Erikem jsme tvořili taneční pár od osmi let našeho věku.

Seznámili jsme se na jednom tréninku, kdy jsme museli trénovat kluci a holky společně a vyhlédla si nás trenérka párového krasobruslení, jež nám nabídla bruslit společně. Souhlasili jsme a brzy se z nás stali kamarádi a krátce na to jsme se stali párem i ve skutečném životě. Byly to nejhezčí čtyři roky v mém životě. S našim bruslením jsme posbírali několik medailí a ocenění. Dostali jsme se mistrovství republiky a na olympiádu dětí a mládeže, kam už jsem se však já nedostala, a aby mi to nebylo ještě víc líto, naši speciální sestavu s Erikem odbruslila Natálie, jedna krasobruslařka, jež měla na Erika delší dobu zálusk.

Když jsem to sledovala v televizi, nenapadlo mě, že to bude on, kdo rozbije naši dlouholetou spolupráci a náš vztah. Byla to jeho chyba, že jsem skončila v nemocnici a on ji ještě přede všemi vášnivě líbal, místo toho, aby řekl, že beze mě na tu olympiádu nepůjde. A potom se se mnou rozešel. Přes esemesku.

Utřela jsem si slzu, která mi stékala po tváři a podívala se na telefon, na němž mi blikla nová zpráva. Byla to smska od Lei, mojí nejlepší kamarádky. Lea věděla, kdy přijedu, proto mi ihned napsala, jestli bych s ní nechtěla jít jen tak ven. Odepsala jsem jí, že s tím nemám žádný problém, pokud mě nebude tahat do těch hrozných vánočních obchodňáků, s čímž souhlasila.

Oblékla jsem si zimní svetr, kabát a s sebou jsem si vzala také šálu a rukavice. Kdo sakra vymyslel zimu? Jakmile jsem vyšla před dům, otřepala jsem se zimou. Tohle období jsem nesnášela. Proč nemohlo být celý rok hezky? Slunce, jemný vítr, ale jen tak, abychom se nemuseli navlékat do několika kousků oblečení.

„Báro!" Zapištěla nadšeně Lea, když mě uviděla přicházet. V těsném objetí jsem zamumlala pozdrav i jí.
„Tak co, jak bylo?" Ptala se hned, jako bychom spolu každý druhý den neskypovaly. „Normálně," odpověděla jsem jí, ale ona se zjevně nehodlala vzdát. „Nějací hezcí kluci?" „Leo," vydechla jsem unaveně. „No co. Od doby co jste se s Erikem rozešli-"

Zastavila jsem se v pohybu. Tohle se nemělo stát. Byla jsem zpět pouhý den a už jsem ho musela potkat. „My o vlku," uchechtla se Lea. „Leontýno, buď ticho," okřikla jsem ji a chtěla jsem ji odtáhnout, abychom šli pryč. „Prosím," zaskučela jsem. To už se k nám však dostal onen vlk i s jeho nafintěnou Karkulkou. „Čauky Báro," pozdravil mě. „Leo," kývl na ni hlavou. „Myslím, že s Natálií se znáte," řekl a rukou ukázal na zmalovanou Natálii. „Ano, bohužel se známe, nejenom z televizního přenosu olympiády dětí a mládeže," pronesla jsem suše.

„Ach, ty ses přes to ještě nepřenesla?"  Zeptala se mě provokativně Natálie. „Nathali, zlatíčko," usmál se na ni Erik. „Ale Eriku, já to přece nemyslím špatně. Jen bych byla ráda, kdyby i tady Barbora začala nový život tak, jako jsme to udělali i my dva," Zamrkala na něj kouzelně a on jí dal pusu. „Ano, taky bych jí to přál," odpověděl jí a Natálie se konečně cítila spokojená.

„Bruslíš?" Zeptal se mě. „Jako myslíš po tom, co jsi zničil naši kariéru?" Řekla jsem naštvaně. „Tak jsem to úplně nemyslel," poškrábal se na zátylku. „Ale já ano. A ne, nebruslím." Vmetla jsem mu do obličeje krutou pravdu. Lea naši hádku pozorovala s rozšířenýma očima a zjevně jí došlo, že by bylo lepší, kdybychom odešli.

„Omlouváme se Eriku, ale my už fakt musíme jít, že? Báro?" Chytla mě za ruku. Přikývla jsem a hodila jsem po Natálii nenávistný pohled.

„To je ale idiot," prskla jsem směrem k Lei a ta se na mě soucitně podívala.
„Promiň, měla jsem tě poslechnout a odejít už když jsme je viděli," omlouvala se mi.

„To je jedno," zamumlala jsem, přestože jsem se dostala přesně do bodu, v němž jsem se nechtěla znovu ocitnout.