Vánoční pohádka

2. Prosince

Konečně jsem se dostala ven z tunelu, prošla jsem přes imigrační, ukázala pas a šla si vyzvednout svá zavazadla v podobě dvou červených kufrů. Nesnášela jsem je. Ty kufry jsem dostala jako dárek od něj. Věděl, že jsem milovala Vánoce, proto byly také v červené barvě. Naštvaně a nemilosrdně jsem je popadla z pásu a rychlým krokem se rozešla směrem k východu. To jsem ale netušila, že do mě nějaký ňouma s cedulí vrazí.

„Co si to dovolujete?!" Vykřikla jsem směrem k němu naštvaně, když jsem se nedopatřením ocitla na zemi, uprostřed mezi mými kufry. „To si neumíte koukat pod nohy?" Byla jsem doopravdy naštvaná. „To ani nemáte tolik slušnosti, abyste se alespoň omluvil?" prskla jsem na něj, zatímco jsem se snažila vstát a postavit své zavazadla. „P-promiňte," vykoktal svou omluvu. Zjevně byl zaskočený. „Já, Já tady pro někoho jdu," oznámil mi a já se uchechtla. "To ale nic nemění na tom, že si máte koukat pod nohy a ne na tu blbou ceduli," vysvětlovala jsem horlivě. Klučina naproti mně se zamračil , když jsem mu okomentovala jeho ceduli, ale neodpověděl. Konečně jsem si mohla toho chudáka, který neumí chodit, pořádně prohlédnout. Měl oříškově hnědé vlasy a čokoládově hnědé oči. Byly to nejhezčí oči, jaké jsem kdy viděla. Náš okamžik vzájemného se prohlížení ukončil on se slovy: „Ještě jednou se Vám moc omlouvám. Nechtěl jsem, ale teď už doopravdy musím jít," znovu se rozeběhl a kličkoval mezi zástupy lidí.

Ještě chvíli jsem se na něj koukala a při pohledu na to, jak zakopl o své vlastní tkaničky, jsem se musela zasmát. Bylo to vlastně poprvé za čtyři roky, co jsem přijela domů na Vánoce. Na svém telefonu jsem vyťukala číslo na taxi.

„Dobrý den, prosila bych taxi na letiště Václava Havla," obeznámila jsem je se svým požadavkem. „Ano, to nebude žádný problém. Na jaké jméno?" „Barbora Nováková," odpověděla jsem na její dotaz. „Děkuji. Právě jsem dostala informaci, že jeden náš taxi stojí před letištěm a nevypadá to, že by si jej vyzvedl ten, kdo měl, takže je volný," oznámila mi. „Dobře, beru ho." Paní v telefonu se se mnou slušně rozloučila a já se konečně vydala k východu bez toho, aniž bych se znovu ocitla na zemi.

Před letištěm už čekalo mé taxi, a přesně, jak mi paní na lince sdělila, bylo volné. Řidiči jsem podala své kufry, nastoupila dovnitř a nadiktovala mu adresu domu rodičů. Přestože jsem Vánoce nenáviděla, domů jsem se těšila. Projížděli jsme kolem centra staré Prahy. Všude byly rozmístěny svítící vánoční světýlka. Kolem nás jezdily tramvaje s vánočními transparenty a na přední okno dopadaly obrovské vločky sněhu.

Sníh. „Brr," oklepala jsem se, když jsem se porozhlédla a uviděla ty šťastně smějící se lidi, zatímco jim na obličeji přistávají vločky. „Copak slečno, Vy nemáte ráda sníh?" Zeptal se mě řidič mile. „Ne," odpověděla jsem mu stručně. „Vždyť to je na Vánocích to nejlepší, slečinko," pousmál se. „Nesnáším Vánoce." Řidič nahrbatil čelo. „Pročpak, smím se-li zeptat?" „To je na dlouho," pokusila jsem se konverzaci ukončit. „Máme ještě nějaký ten čas," podíval se do navigace, jež mu ukazovala, že plánovaný dojezd bude za třináct minut.

„Asi byste nechtěl ležet v nemocnici na Štědrý večer, že?" Pousmála jsem se na něj křivě. Řidič se na mě starostlivě podíval. „A taky byste nechtěl, kdyby jste na Štědrý večer přišel o dvě milované věci, že?" „To ne, slečinko. Ale já věřím, že štěstí je to, co najdete, když ho nehledáte," pousmál se a já neodpovídala.

"Štěstí je to, co najdete, když ho nehledáte" Taková prostá, ale zároveň smutná věta. Nevěřím, že u někoho to fungovalo, ale budiž.

Když řidič konečně zastavil, srdce mi vynechalo úder. „O můj bože!" Vydechla jsem a vykulila jsem své oči. „Co to doprdele je?" neodpustila jsem si poznámku, když jsem se podívala na náš dům. Ne, on to ani nebyl náš dům. To byl snad palác Santa Clause. „No slečinko, vypadá to, že se tady někdo hodně snažil," vydechl, když uviděl můj zděšený výraz. „Kolik to bude?" Otočila jsem na něj hlavu. „To nechte tak. Že jste to vy." „Děkuju," pronesla jsem duchem nepřítomná. Kdo to sakra mohl udělat?! Kdo to udělal?! Zuřila jsem.

Rodiče byli obeznámeni s mou situací, tak proč to udělali? Snaží se snad o to, abych změnila názor na Vánoce? Rychle jsem z kapsy bundy vytáhla klíče, našla ten správný a beze slova vstoupila dovnitř.

„Ahoj mami," pozdravila jsem ženskou osobu, která po domě pobíhala se třemi vařečkami v ruce, peřinami a kupou prádla. „Barborko?" zamrkala překvapeně. „Co ty tady děláš?" Zeptala se nevěřícně. „Cože? Přijela jsem? Že by?" Odpověděla jsem nechápavě. „No, to vidím, ale sama." „A s kým bych měla přijet?" Zeptala jsem se mámy. To už dolů scházel i táta s Verčou. „Tati," pozdravila jsem ho a objala jej. „Pojď sem," kývla jsem na Veroniku a přitáhla si ji do obětí. „Tak ráda vás zase vidím," vydechla jsem a konečně se porozhlédla i po domě. „What the fuck is it?" Zamrkala jsem. „Je to nádhera, že? ségra." Pověděla mi Verča.

„Kdo," ukázala jsem prstem na mámu, tátu i Verču, „má tohle," pokývala jsem hlavou směrem k naší "LUXUSNÍ" vánoční výzdobě, „na svědomí?" „Noo-" začala Verča mluvit. „Veroniko!" okřikla ji máma. „Víš, zlatíčko," přistoupila ke mně máma. „Po dobu toho, jak jsi tady teď nebyla jsme-" nějaká osoba vcházející do našeho domu přerušila mámino vysvětlování.

„Promiňte Lucie, ale nestihl jsem ji," vpadl do domu nějaký neznámý klučina. „Ty!" Vykřikla jsem, když jsem spatřila jeho tvář. „C-cože?" Vykoktal zmateně. „Zlatíčko, tohle je Jonáš. Pronajímáme mu jeden pokoj," obeznámila mě s celou situací máma. „Já vím kdo to je." Obeznámila jsem je. „Z kama se vy dva znáte?" Podivila se Verča. „Noo, eh-" uchechtla jsem se. „Měli jsem takovou malou nehodu na letišti," zasmála jsem se a Jonáš, nebo jak že se to jmenoval se uculi.

„Já jsem Bára," představila jsem se mu. „A nauč se chodit," poznamenala jsem, když směrem ke mně klopýtl. „Jonáš," podal mi ruku.

„Tak, to bychom měli," spráskl rukama táta. „Ano, to je ta první věc," souhlasila jsem s ním. „ale kdo sakra vyzdobil náš dům tak hrozně Vánočně?!" řekla jsem znechuceně a všichni tři  se na mě podívali. „No, my?" Pokrčil rameny náš Jonáš-vetřelec. „Cože?" Podivila jsem se. „Tak vy si bez mého vědomí do NAŠEHO domů nastěhujete nějakého kluka," ukázala jsem na Jonáše prstem, „který nám teď jako bude organizovat domov, Vánoce a tohle všechno?" Byla jsem docela nabroušená. „Počkat," ozval se Jonáš. „Ty nemáš ráda Vánoce?" „Ježiši ne, nemám. Nesnáším je. Tak mě za to teď všichni sakra zabijte!" Vykřikla jsem směrem k nim a máma svraštila čelo. 

„Vy ale víte, proč je nemám ráda, tak nechápu, jak jste mu to mohli sakra dovolit." Otočila jsem se na rodiče. Oba dva měli v obličeji provinilý výraz. „Báro, Barunko," přiblížila se ke mně máma. „Netušili jsme, že to vezmeš takhle," pronesla. „Přesně," dodala Verča. „To, že ty nemáš ráda Vánoce neznamená, že my bychom je nemohli slavit." „Tak jsem to říct nechtěla, Veroniko. Příště radši nic neříkej," utnula ji máma. „Verunko, máma tím chtěla říct to, že Barču respektujeme a chápeme, jen jsme netušili, že naši honosnější výzdobu přijme takhle."

„Honosnější?" Uchechtla jsem se. „Tohle určitě není honosnější výzdoba. „Tohle je- nic kýčovitější jsem za celý svůj život neviděla," zasmála jsem se zoufale. „Promiň nám to, Barunko. Ale nám se to líbí. A Jonáš tady zůstane!" „Já s ním ale nemám problém. Můj problém je to, že nechci bydlet v Santově vesnici," vysvětlila jsem jim to.

„Víš co?" Promluvil Jonáš. „Nevím a radši to ani nechci vědět," podívala jsem se mu do očí. „Báro," otočila se na mě máma vyčítavě. „Dobře, vyklop to." „Já nevím, jestli dokážu žít v domě s někým, kdo nesnáší Vánoce," začal. „Tak se odstěhuj," navrhla jsem mu. „Báro," sykla máma. „Tak jsem to úplně nemyslel," povzdechl si. „Do Vánoc zbývá přesně dvacet dva dnů a mým posláním bude ukázat ti, proč bys měla mít Vánoce ráda." Vydechl a já se začala smát. „Tohle má být sázka? protože pokud ano, prohraješ ji." Smála jsem se nevěřícně. „Sázka to být nutně nemusí, ale já tě změním. Dvacátého čtvrtého budeš Vánoce milovat!" Usmíval se Jonáš. „Joo, ségra zkus to," povzbuzovala mě Verča. „Dobře, jdu do toho. Kdy začínáme?" 

„Právě teď, Báro."