Vánoční pohádka

17. Prosince

Jak jsem předpokládala už včera, na snídani byli perníkový panáčci, kteří potřebovali dojíst, jelikož už byli trochu oschlí, ale také jsme potřebovali vyprázdnit plechy, krabičky a lednici na nové, kvalitnější cukroví. S úšklebkem jsem se podívala na svůj vánoční talíř s perníky a odkašlala si. Verči, která je do sebe ládovala, jako bychom jí nedávali najíst, jsem vysypala svůj talíř a jasným: "Ne díky." Veronika ke mně zvedla svůj pohled, avšak po chvíli se s pokrčením ramen znovu začala věnovat svému talíři.

Zívla jsem si a vytáhla z lednice arašídové máslo, když v tom jsem ucítila plácnutí přes ruku. „Tohle nene, Grinchi," poznala jsem Jonášův hlas. „Kdepak máš své nazdobené perníkové panáčky od tvojí mámy?" Zeptal se mě. „A kromě toho, tohle-" ukázal na arašídové máslo, „budeme ještě potřebovat." Našpulila jsem rty. „Dala jsem je Veronice," podívala jsem se na svou sestru, která byla úplně pohlcená svým telefonem, takže si nás nevšímala. „Ale to je špatné," konstatoval pobaveně a já mu mezitím z rukou vytrhla ono arašídové máslo. Rychlým pohybem jsem jej natřela na kousek toastového chleba, který jsem položila na normální čistě bílý talíř.

„Hej!" Zavolal na mě, když si všiml, že už v ruce nedrží sklenici s onou pochoutkou. „Tys mě okradla?!" Povytáhl se smíchem obočí a já našpulila rty. „To bych si nikdy, ale nikdy nedovolila, vánoční princi," zasmála jsem se šibalsky a Jonáš si toho všiml. Zatímco jsem otevírala lednici, do níž jsem měla v plánu arašídové máslo vrátit, ucítila jsem, jak mi někdo sahá na tričko a než jsem stihla zareagovat, už mě lechtalo celé tělo. A viníkem byl Jonáš. „Tak ty budeš krást naše arašídové máslo, joo?" smál se, když jsem se svíjela v křečích na zemi. „Pomoooc," křičela jsem napůl a napůl se smála. „Veruu," snažila jsem se ji zalarmovat přes slzy, ale přes své sluchátka nevnímala. To byla přesně má sestra. Když jsem ji potřebovala, vykašlala se na mě.

Když už byl náš smích, křik a pláč neúnosný, sundala si sluchátka a nechápavě se na nás podívala. „Veru," vypískla jsem a její tváře se zbarvily do ruda. „Pomoc," prosila jsem. Verča pochopila a rychle přiběhla k Jonášovi, kterého začala lechtat. Jonáš byl lechtivý snad dvakrát tolik než já a po chvíli vydýchání jsem se k Verči, jež ho lechtala, přidala. Jonáš byl na tom tak jako já. „Dobře, už stačí," vyprskla jsem smíchy a dala od Jonáše ruce pryč. S Veronikou jsme si plácli na znamení vítězství a postavili se ze země. Všichni tři jsme zhluboka dýchali a každý z nás se občas ještě uchechtl.

„Tak co, uznáváš, že jsme prostě lepší?" „Ne, protože to nebylo fér," zašklebil se a ihned na to se rozesmál. „Ty seš-" nedopověděla jsem větu, protože mi vtiskl polibek. „Tak se pojďme nasnídat, abychom mohli začít péct a nedělali to do noci," řekl a sám se natáhl po talíři s perníčky „Dobře, ale dovolíš mi mé arašídové máslo?" Použila jsem psí oči. „Aach. No tak dobře," zašklebil se. „Ale nechápu, jak to můžeš o Vánocích jíst," konstatoval. „Já taky nechápu, jak můžeš jíst tohle," poukázala jsem na oschlé perníky, „z tohohle," kývla jsem hlavou směrem k talíři. „Vždyť jsou dokonalý," pochválil máminy talíře. „Ne, jsou naprosto strašné," hádala jsem se. „Ne." „Jo." „Ne." „Jo." „Ne. „Ne-ee Jo." „Cha, vidíš, přiznal jsi to," usmívala jsem se. „Ano, jsou trochu více zdobené, ale to k Vánocům přece patří, ne?" Neodpověděla jsem a věnovala se svému úžasnému výtvoru.

Po snídani jsme si celá rodina navlékly zástěry a začali péct cukroví. Máma s Verčou se vrhly na perníky a já s Jonášem jsme začali péct linecké. A táta mezi námi chodil a ujídal. „Počkej," zasmála jsem se a rukou si otřela nos. „Musíš to skládat rovnoměrně, aby se to pak dalo spojovat. Ne šest plných koleček a čtyři vykrojené. Takhle je to dobře," učila jsem ho. Jonáš mě napodobil a brzy pochopil systém. „Máš na nose mouku," usmál se a ochotně mi ji rukou setřel. „Ty taky," rozesmála jsem se, když jsem mu do obličeje hodila mouku a rozpoutala tak moučnou bitvu, do níž se po chvíli zapojila i máma, táta a Verča. Celá rodina jsme byli posypaní moukou a smáli se.
Možná to doopravdy nebudou tak špatné Vánoce,  pomyslela jsem si.

Tohle naše rodinné pečení bylo naší tradicí. Často se k nám přidával i zbytek rodiny, a pak jsme chodili bruslit na zimní stadion. Tuhle tradici ale zrušili, aby mi zbytečně nepřidělávali starostí. Když jsem si vzpomněla na bruslení, rázem mě dobrá nálada opustila, avšak jsem chtěla, aby se máma netrápila, tak jsem se tvářila, jako by nic.
Jonáš si toho ale všiml a zatímco jsem zametala mouku ze země, házel po mně zvídavé pohledy.

„Co se děje?" Zašeptal, když v kuchyni zůstala jen Veronika. „Nic, to jen-" snažila jsem se zformulovat větu. „Jen jsem si vzpomněla na naši tradici." Vysvětlila jsem mu. Jonáš přikývl.
„Sněží!" Vykřikla Veronika a tím přerušila naši konverzaci. „Ano!" Zaradoval se Jonáš a já na mém obličeji začala střídat různé grimasy. „Ale Grinchi," smál se mi. „Vždyť jsou Vánoce!" „Ale tohle je poprvé, co se tady sníh drží skoro celých dvacet čtyři dnů," pokroutila jsem hlavou nevěřícně. „Právě proto by ses měla těšit!" Smál se. Jeho smíchu se nedalo odolat- byl totiž nakažlivý, a tak jsem se za chvíli smála taky.

„Sláva už je sníh, jedem na saních," začal zpívat. „Kluci křičí zvonek zní, jenom táta ztich," přidala jsem se se zpěvem. „Rolničky, Rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda Mráz?" Zpívali jsme. Byla jsem překvapená, že jsem si text pořád pamatovala. Vždyť to bylo tolik let, co jsem nezpívala koledy. Bylo mi úplně jedno, jak moc byly Vánoce bolestivé. Teď jsem žila život, o němž jsem jako malá holka snila.