Vánoční pohádka

23. Prosince

Předvánoční shon se dotýká i naší rodiny. Máma lítá po kuchyni s různými vařícími nástroji a říká, že nic nestíhá, z čehož je pochopitelně nervózní. Verča s tátou se snaží mámě co nejvíce pomoct s úklidem a my dva s Jonášem plníme cukroví a máčíme jej v čokoládě.
„Pozor prosím," poprosila jsem ho, aby se posunul a já mohla namočit do čokolády další lineckou tyčinku. Kuchyní se linula vůně bramborového salátu, který máma dělala vždy den před Vánoci. Tenhle rok budou Vánoce jiné než ty předešlé. Jedním z důvodů je například i ten sníh, který se drží po celé Praze už celých dvacet tři dnů. Dalším důvodem je to, že jsem si konečně přípravu na Vánoce začala užívat a těšit se, přestože ten předvánoční shon byl vyčerpávající. Včerejší večer se nakonec skončil později, než jsme předpokládali, protože se k nám připojili i sousedé Bednaříkovi s dětmi. Celý večer jsme si povídali, hráli různé hry a zpívali, a proto dnes byli všichni unavení s kruhama pod očima a mrzutí.

„Mami, ještě musíme udělat náplň do makového lineckého a bude to," pověděla jsem jí a ona se opřela o kuchyňskou linku, přejela si utěrkou přes obličej a hlasitě si povzdechla. „To předvánoční chystání je vyčerpávající. Ještěže vás tady mám," pousmála se a já se zvedla ze židle, abych ji mohla obejmout. „Holčičko moje, přivinula si mě ke svému tělu.
„Zvládneme to. Máme přeci ještě den," ubezpečila jsem ji a ona se na mě křivě pousmála. Tenhle den byl vždy hektický. Byla to každoroční tradice, že jsme nic nestíhali.
Ještě nás čekalo porcování kapra, abychom jej zítra jen obalili a usmažili. Přestože jsem kapra nejedla- měla jsem vždy filet z tresky bez kostí, milovala jsem tu tradici.

V kuchyni byly puštěny vánoční koledy a my si je všichni pobrukovali. „Jonáš mě obejmul a já mu vtiskla letmý polibek. Stála jsem totiž u plotny a míchala citronovou náplň do makového lineckého. Hotovou směs jsem dala na terasu, aby vychladla a mezitím šla pomoct mámě porcovat kapra. „Pětadvacátého jedeme k babičce Milce, musíme jí ještě nachystat krabičku s cukrovím. A na ochutnání i tetě Věrce, babičce Renatě," začala vyjmenovávat skoro všechny naše příbuzné.
„Vždyť já nemám ještě dobalené dárky!" Vypískla a začala se stresovat. „Děti, myslíte, že byste to tady zvládli a já bych balila?" Zeptala se s nadějí v očích. Přestože jsme nevěděli, jak to máma připravuje tak dokonale, souhlasili jsme. Přeci jen jsme byli dva. Máma ze sebe rychle shodila zástěru, kterou mi podala, oprášila ruce od mouky a odběhla nahoru.

„Dobře, tak to zkusíme. Jonáši, umíš porcovat kapra?" Zeptala jsem se ho. „Samozřejmě že ano, Grinchi," řekl a dal mi láskyplnou pusu, jež jsem mu vášnivě opětovala. Bohužel jsme nemohli pokračovat, protože máma potřebovala doopravdy pomoct. „Tak pojďme na to," řekl a já začala plnit cukroví, zatímco on si vzal na starosti kapra.
Netrvalo to ani tak dlouho. Já měla cukroví naplněné a začala jsem jej rozdělovat do krabiček pro příbuzné a pro nás na zítřejší Vánoce. Já už měla vše připravené. Dárky byli zabalené a uklizeno také. Pár minut po mně byl hotov i Jonáš, a tak jsme konečně mohli sklidit i kuchyň.

Bylo odpoledne, když jsme měli všechno dokončené. Máma si utírala ruce do tepláků a my s Jonášem ochutnávali cukroví. „Nechtěla by ses jít projít?" Navrhl. „Proč ne," souhlasila jsem šťastně a máma si toho všimla. „Jen běžte, děti, jen běžte," pobídla nás a my se usmáli. Rychle jsme se oblékli a potkali se v předsíni. „Kam půjdeme?" Zeptala jsem se a Jonáš jen pokrčil rameny. „Půjdeme tam, kam nás nohy zavedou," zasmál se a já s ním. „Ty můj hlupáčku," zašeptala jsem jeho směrem a dala mu pusu.

Nakonec jsme se vydali jen tak ulicemi. Drželi jsme se za ruce a jen tak chodili skrz park. „Víš, celkem se i na ty Vánoce těším," přiznala jsem se a on se pousmál. „Já vím. Věděl jsem, že si ty Vánoce nakonec celkem oblíbíš." Usmál se. „Víš, když mi majitel bytu, v němž jsem bydlel první dva roky medicíny řekl, že se mám vystěhovat, vaši mě v podstatě zachránili. Byli jediní, kdo se mi ozval vícekrát a nebyl to vtip." „Jsem ráda, že si tě naši nastěhovali do vedlejšího pokoje," obejmula jsem ho. „Já jsem jim taky moc vděčný. A jsem rád, že jsme se tehdy srazili na letišti," vzpomněl si na naše první setkání. „My jsme do sebe narazili? To ty jsi narazil do mě," rozesmála jsem se a pošťouchla ho. Jonáš zamručel a zastavil se. „Omluvil jsem se ti!" „A já tvou omluvu přijala," mrkla jsem na něj. Zastavil se a přitáhl si mě k tělu.
Líbali jsme se uprostřed parku, když začalo sněžit. Bylo to jako v těch amerických filmech. Aspoň ze začátku. Poté na nás začali padat vločky a začali se nám topit na obličeji. „Nechápu, jak z toho můžou dělat takovou romantiku," řekla jsem zklamaně a naštvaně zároveň.

„To já taky nechápu. Ale pro mě je romantické to, že jsem s tebou," zašeptal mi do rtů. „Tohle je nejlepší důvod, proč miluju Vánoce, Grinchi." Začal a já si povzdechla. Zase začínal s tím vnucováním. „Miluji, když můžu být s lidmi, které mám rád," řekl a usmál se. Cítila jsem se provinile, že jsem si myslela, jak mě bude poučovat. „Tohle mám na Vánocích také ráda," řekla jsem mu.

„A nejvíc ze všeho miluju, když můžu být s tebou, Grinchi," řekl mi. Milovala jsem ho každým dnem víc a víc.
Domů jsme se vrátili ruku v ruce a už se ani nesnažili nic předstírat. Veronika mi do ucha tiše popřála hodně štěstí a máma s tátou po sobě významně koukali.
Bylo deset večer, když skončil typický vánoční film Sám doma a my si šli lehnout.

„Dobrou noc Grinchi," popřál mi Jonáš dobrou noc. „Dobrou i tobě, Jonáši," objala jsem ho. „Uvidíme se zítra, na Štědrý večer," řekl mi a odešel.

Ano, uvidíme se zítra, na Štědrý večer. V den, kdy mi poprvé jeden kluk zlomil mé srdce. Ale naštěstí jsem tady měla svého zachránce, jež dal mému srdci nový směr.