Vánoční pohádka

10. Prosince

Zbytek odpoledne uběhl celkem rychle. Byla jsem ve svém pokoji a četla svou nově koupenou knihu. Když hodiny odbily půl čtvrté, začala jsem se chystat. Ze skříně jsem vytáhla svetr, jejž sem nikam nenosila, jelikož byl vánoční, ale také rifle, o nichž jsem věděla, že mi v nich bude zima. Už oblečená jsem si ještě nanášela řasenku na oči a světle růžový lesk na rty. Byla jsem se svým vzhledem spokojená. Ve svém pokoji jsem si nechala položený svetr, peněženku a rukavice a pomalu vyšla ze svého pokoje směrem ke schodům, když jsem zaslechla, jak táta mluví s Jonášem. Pomalu jsem se připlížila co nejblíže nim, abych slyšela, o čem si povídají a důvod jejich konverzace mě docela překvapil.

„Jonáši, jsi milý kluk, proto ti chci říct, že pokud naší Báře ublížíš, budeš mít co dočinění semnou," říkal mu táta. „Nebojte se pane Nováku-" „Jiří," přerušil ho táta. „Kolikrát ti mám ještě zopakovat, že mi máš říkat Jiří," zabručel. „Pardon- Jiří. Nechci Báře ublížit," ujistil jej. „Já v to doufám. Bára si toho už v životě prožila hodně. Však víš, jaké hovado je její bývalý přítel, ne?" Jonáš přikývl. „Nedovolím, abys jí zlomil srdce i ty," podíval se na něj táta. „Mám Báru rád. Nebudu jako Erik," odpověděl mu Jonáš a já pomalu zase vyšla nahoru do pokoje pro věci, abychom už mohli vyrazit. Když jsem odcházela, nezapomněla jsem za sebou bouchnut dveřmi, aby věděli, že už scházím dolů.

Táta s Jonáše postávali v kuchyni a jejich konverzace mi připadala uvolněnější, než před pár minutami. Jejich horlivou diskuzi o autech jsem přerušila, když jsem se dostala k Jonášovi, abych mu řekla, že už jsem připravená. Táta si nás znovu přeměřil pohledem a obejmul mě. „Dávej na sebe pozor, holčičko," zašeptal mi do ucha a potom mě pustil. „Budu," přikývla jsem a otočila se na Jonáše. „Jdeme?" „Jasně."

„Jonáši," obrátil se na něj táta. „Ano Jiří?" „Nezapomeň." Jonáš znovu začal pokračovat v chůzi k autu. „Na co nemáš zapomenout?" Zeptala jsem se ho. „Na jednu myšlenku," zamluvil to. „Aha," pokrčila jsem rameny a dál nepokračovala.

Jakmile jsme dojeli na parkoviště, z dálky jsem viděla obrovské zástupy lidí, kteří se přišli na vánoční trhy podívat. Vstříc novým poznatkům jsme s Jonášem vyrazili do houfu lidí. Jako první jsme zahlédli obrovský vánoční strom, který byl zdobený velice honosně. Kolem nás chodily zástupy lidí. Jak mladí, tak staří. Zamilovaní i skupiny přátel. Všude byla cítit láska, přátelství a vánoční pohoda. „Máš na něco chuť?" Zeptal se mě Jonáš, zatímco jsme mířili ke stánkům.

„Nevím, ty?" Pokrčila jsem rameny. „Hm, tak zkusme punč," přemýšlel nahlas. Přikývla jsem a pomalu jsme se začali orientovat v prostoru. Našli jsme stánek s nápoji a postavili se do řady. Kolem nás bylo všude plno. Vánoční písničky hrály na plné pecky, přesto byl všude slyšet šum od toho, jak si všichni povídali.
„Dobrý den, poprosíme Vás dva dětské punče," řekl mladé slečně v našem věku. Ta se na něj usmála a bez řečí začala připravovat naše nápoje. „Nemůžeš za mě všechno platit," Pověděla jsem mu, když si vytáhl bankovku, aby punče zaplatil. „Ale můžu. Já tě pozval," mrknul na mě a podal slečně její peníze. „Zbytek si nechte," pousmál se a ona mu vděčně poděkovala.

„Tohle je další důvod, proč miluju Vánoce," prozradil mi. „Vánoční trhy?" „Ne. To, že můžu pomáhat." „To můžeš i přes rok," poukázala jsem na fakt. „Ano, ale lidé to o Vánocích potřebují více, než kdy jindy," stáhl rty do úzké linky. Náš hovor přerušil hlasitý zvuk mikrofonu.
„Vážené dámy, vážení pánové, děti i dospělí, vítáme vás tady, na odhalení nového betlému, jenž bude položený pod stromečkem do tří králů," začala žena s formálním přivítáním. „Vítám mezi námi i vzácné osobnosti, kupříkladu pana premiéra-" Premiér se zvedl ze své židle a zamával. „Paní ministryni, a mnohé další."

Když vyzvala premiéra, aby předstoupil a konečně odhalil nový betlém, všichni byli rozrušení. Ale já měla oči jenom pro Jonáše. Byl tak milý a pozorný. „Tři, dva jedna-" Odpočítával a na slovo „teď" se odhrnula plachta a na pódiu jsme uviděli nádherný, ze dřeva vyřezávaný betlém. „Tak co, Grinchi, líbí?" Obrátil se na mě Jonáš s úsměvem. „Ano," přiznala jsem si. Najednou do mě někdo vrazil a já přistála tělem na Jonášovi. „Au," řekla jsem a zvedla k němu hlavu. Jako bychom si právě uvědomili, jak jsme na sobě přilepení.

Stáli jsme naproti sobě a cítili dech toho druhého. Jonášovo srdce bilo jako o závod a já cítila jeho teplý dech na mém krku. Naše nosy se vzájemně dotýkaly a já jej chtěla nehorázně moc políbit. Ta touha spojit naše rty byla obrovská, přesto jsme zatím ani jeden neudělali první krok. „Grinchi," zachraptěl Jonáš a uchopil do rukou mou tvář.
Pomalu se ke mně naklonil a já vdechla jeho vůni. Zrychlil se mi dech.

Políbil mě. Přitáhl si mě a políbil mě Byl to dlouhý polibek, čímž bylo řečeno vše, co bychom si normálně neřekli. Byl to ten nejhezčí polibek, jaký jsem kdy dostala. Jeho rty chutnaly po vánočním cukroví, sladce. Chvíli jsme vydrželi v polibku, který byl každou minutou vášnivější. Když se odtáhl, zkousla jsem si ret a pousmála se. Jonáš se také uchechtl. Všude hrála píseň All I want for Christmas a lidé si povídali, ale já byla schopna vnímat jenom tento okamžik. Okamžik, který patřil nám, přestože nebylo známé, na jak dlouho.
A tak jsem si ho přitáhla do polibku tentokrát já. Byl delší, ale o to intenzivnější.
Přesto všechno jsem na chvíli dokázala zapomenout na všechny svá trápení a dokázala myslet jen na Jonáše. Na kluka, který se rozhodl pomalu a jistě opravit mé, už dost rozlámané srdce. Na kluka, který se mi pokoušel vrátit do srdce Vánoce. Na kluka s nádhernou hnědou hřívou a čokoládovýma očima. 

Odtáhli jsme se od sebe. 

„Promiň, neměl jsem to udělat," omlouval se mi. „Cože?" Zašeptala jsem. „Já-" Odmlčel se. „Nechci tě využívat," pronesl a já vykulila oči. „Takže, jsi to nemyslel vážně?" Zeptala jsem se. „Měli bychom už jít, Báro," odpověděl mi místo toho.

Odešel. Nechal mě stát uprostřed náměstí a odešel. Mohla jsem to tušit. Kdo by taky chtěl chuděru holku, jako jsem já. Ubrečenou a dvakrát nešťastně zamilovanou holku.