Bad Behaviour ✔

¤ 7 ¤

„Sakuro! Tady!"

Sakura se překvapeně otočila a pak si všimla, kde seděla Ino, která velmi vypadala jako porcelánová panenka, nohy měla zkřížené, vlasy bezchybné a úsměv andělský. Viděla, jak někteří chlapi pokukují po blondýnce očima a šeptají její jméno, až příliš doufali, že se na ně podívá. Sakura sevřela telefon a zamířila dolů ke stolu, ignorujíc závistivé pohledy, které zmínění chlapi upíraly.

„Jsem ráda, že jsi to zvládla v tak krátké době," řekla Ino, jakmile se posadila. „Bála jsem se, že jsem tě zastihla v rušném dni."

„V neděli? Ani náhodou," Sakura se navzdory sobě bolestně usmála. Dnes odpoledne si znovu po nté četla Gone With Wind, něco, co se stalo její dvouměsíční rutinou a vyvalovala oči při poslední scéně, když jí Ino zavolala a požádala ji, aby se sešli. „Je to můj den pro Relax."

„Promiň, že jsem ti tak najednou zavolala," řekla Ino laskavě. „No, co si dáš k pití? Jejich oříšková káva je úžasná," máchla prsty a číšník přišel, aby převzal jejich objednávky. Když dorazili jejich nápoje, Ino se otočila k Sakuře. „Takže, asi se divíš, proč jsem ti zavolala."

„Trochu," přiznala Sakura, míchala kávu.

„Příští čtvrtek odjíždím do Paříže."

„Chápu," řekla Sakura, zvědavě přikývla. Budeš mi chybět by znělo příliš důvěrnĚ a ačkoli byli jednou v životě kamarádky, teď k tomu měly daleko. „Proč tak brzy?"

Ino pokrčila rameny. „Práce volá."

Sakura se soucitně usmála. „Ah," řekla hlasem, který znamenal rozumím.

Ino se zasmála. „Nikdy se práce nezbavíme, co? Pamazuji si, jak jsem si celý den stěžovala, že vždycky musíme dělat domácí úkoly, a myslela jsem si, že budeme volní jakmile skončíme základku, ale ne – nikdy to neskončí."

„Po chvíli je to omrzí," přikývla Sakura a také se zasmála. „Kdy se vrátíš?"

„Vrátím se, až budu mít příležitost," odpověděla Ino. „I když si nedělej velké naděje – práce je dneska čím dál otravnější."

„Ale teď jsi velmi úspěšná," řekla Sakura. „Dosáhla si svých snů."

Ininy jasně modré oči změkly. „Pamatuješ si to."

„Bývaly jsme opravdu dobré kamarádky, Ino," odpověděla Sakura s pokrčením ramen. „Tenkrát jsem měla deník, do kterého jsem si psala a tvoje jméno se několikrát objevilo."

„Bývalas tak zmatená v tom, čím jsi chtěla být, až vyrosteš."

„Ano," mile se zasmála. „Teď ale svou práci miluji. Je... naplňující. Myslím."

„To je dobře," přikývla Ino a v jejích očí byl ten vzdálený pohled, který Sakuře říkal, že o něčem přemýšlí a když se k ní konečně vrátila, tvářila se odhodlaně. „Podívej, Sakuro, je to ode mě velmi neslušné teď tohle říct, ale já... musím tě požádat o laskavost."

Sakura se napřímila. „Musíš?"

„Musím."

„O.. o co jde?"

„Ve čtvrtek odjíždím," začala Ino tiše. „A popravdě řečeno, opravdu nevím, kdy se vrátím. Doufejme že dříve než později, ale nikdy nevíme. Moje práce je tak náročná," vzhlédla a tentokrát její rysy zdobil jakýsi smutek. „Víš jaké to je, když nejsi... doma?"

Sakura neodpověděla, jen se na ni podívala velmi zvědavým způsobem. Trochu popravdě odpověděla: „Nikdy jsem nebyla příliš daleko od... no, od domova."