Bad Behaviour ✔

¤ 12 ¤

Miyazawa Karin věděla, že je krásná tím okouzlujícím, ohromujícím způsobem, ze kterého nejde spustit oči. Měla zářivé rudé vlasy, které si ve všední dny zastrčila do drdolu a o víkendech je nosila rozpuštěné. Obě možnosti ji poskytovaly příležitost předvést své náušnice, stříbrné jiskřičky slz, které si koupila z rozmaru pomocí kreditky svého přítele. Měla hnědé oči, ale bylo jí řečeno, že byly plné divokého odhodlání a pod sluncem zářily rubínově rudě. Její chůze byla elegantní a vzduch, který s sebou nesla, byl sebevědomý; a ona sama byla obojí. Byla koneckonců Miyazava, jak jménem, tak krví.

Kdokoli přední však nebyl.

Sakuřiny oči byly neobvykle tupé a ostražité, záda rovná a obličej napjatý. Položila kabelku na stůl, věnovala Karin malý, nucený úsměv a pak se posadila, stejně jako ta druhá.

„Už je to doba," řekla Karin a překřížila nohy. „Čaj nebo kávu?"

„Kávu, díky," odpověděla Sakura. Ještě neměla svou denní dávku kávy a kdyby náhodou toto setkání šlo z kopce – což vlastně byla docela velká šance – byla by rozmrzelejší než normálně, a to prostě nešlo. Káva by měla pomoci. Servírka postavila před Sakuru šálek černé kávy a pak odběhla, aby se postarala o další stoly. „K čemu mě potřebuješ, Karin?"

Karin se zářivě usmála. „Opravdu mě nerada vidíš, že, Sakuro?"

Sakura ucítila tupost v Karinině hlase a zavrtěla hlavou. „Tak to není. Já jen –"

„To je mi úplně jedno, zlato, vážně," přerušila ji zrzavá žena, zvedla svůj šálek čaje a tiše usrkla. „Není to tak, že bych se s tebou taky chtěla setkat."

„To je – to je fajn."

„Samozřejmě, že je," souhlasila Karin a položila svůj šálek na stůl. „Jak jde život? Práce ti vynáší dobré peníze?"

„Nechápu, jak –"

„Tvoje soukromí je samozřejmě tvoje," přerušila ji znovu tónem stále příjemným. Možná je divoká, ale nikdy by tak snadno neztratila nervy. Kromě toho ji to téměř neovlivnilo. „Ptám se jen na relevantní otázky, Sakuro. Uklidnilo tě to?"

Sakura se kousla do rtu. Bez ohledu na to, jak a z jakého uhlu se na to dívala, prostě si nemohla pomoct, ale celá ta představa jí připadala směšná. Setkání s Karin nikdy nebylo na jejím programu a nebýt jejího telefonátu včera v noci, Sakura by si myslela, že se s touto ženou už nikdy nebude muset setkat. Nebylo to tak, že by se nenáviděli, opravdu. Šlo jen o to, že i když byli sestřenice a skoro ve stejném věku, nikdy spolu nevycházeli.

„Jo, vynáší to," odpověděla nakonec trochu rozhořčeně. „A jak se máš ty?"

„Eh, mohlo by to být lepší," odpověděla Karin věcně a očima sledovala Sakuru jako orel jeho kořist. „Každopádně, důvod, proč jsem tě sem zavolala, je... no, dědeček má pro tebe nabídku."

Sakura zamrkala. „Jakou?"

„Chce, abys přišla a pracovala pro společnost ve finančním oddělení," odpověděla Sakura. „Samozřejmě pod jménem Mijazawa."

„Nechce, abych používala jméno svého otce."

„Nepřekvapilo by mě to. Harunové v naší společnosti sotva mají místo"

„Já si jméno nezměním, Karin," řekla Sakura zoufale. „Moji rodiče jsou legálně svoji a není divné, že jsem si ho vzala po tátovi. Myslela jsem, že to už ví. Proč vlastně tak moc chce, abych pro něj pracovala? Nejsem nijak výjimečná."