Bad Behaviour ✔

¤ 26 ¤

Byla to Miyazawa Honoka.

Silná, půvabná Miyazawa Honoka, dcera Miyazawa Akihita a kdysi dědička nejvlivnější společnosti v Japonsku. Zuřivě krásná jako oheň, tekutý půvab v její chůzi mohl být jedině přirozený. Její výraz byl vyrovnaný, ale její čelist měla jistou tvrdost, která stále neprozrazovala vyrovnanost vzduchu kolem ní.

Tohle byla Miyazawa Honoka po třiceti letech vyhýbající se očím veřejnosti, po třiceti letech mizejících činů, kde nikdo nevěděl, kam šla, kde nikdo nevěděl, jestli je ještě naživu, po třiceti letech útěku...

A byla zpět.

V davu byla lehce patrná napjatá odmlka, když její chladný pohled lehce přejel místností, na tváři jí hrál úsměv, když jí muž nabídla paži a ona ji vzala s nacvičeným klidem, klouzala po podlaze s kobercem. Nikdo si nepamatoval – nebo možná ani nevěděl – kdo přesně tato žena je, ale její samotná přítomnost, způsob, jakým se nesla, jak chodila, jak dýchala – stačily k tomu, aby jim řekl, že je to významná žena, důležitá žena – tato žena byla někdo.

Ale kdo?

Netrápily jí udivené pohledy a tiché šepoty, které se kolem ní vznášely a nechala muže, aby ji vedl po podlaze, aby se setkala s Miyazawou Akihitem a jeho ženou.

„Dobrý večer," promluvila Honoka zlatým a měkkým hlasem. „Už je to velmi, velmi dlouhá doba."

Yukina vypadala, jako by byla omámená, zvedla ruku, aby se dotkla tváře své dcery, skoro jako by zjišťovala, zda je skutečná nebo je to jen iluze. „Honoko..." zašeptala s tlumenou nedůvěrou. „Manabe... Co to...?"

Zelené oči se pod osvětlením jasně leskly. „Matko," zamumlala Honoka a její hlas byl hlubší, když se otočila k Akihitovi. „Otče."

Akihito vyprskl, překvapený, když se napil před zrakem své dcery po třech desetiletích bez ní. Dlouhých třicet let a ona se nezměnila – byla starší, ano, dokonce moudřejší, ale vzduch kolem ní byl stejný. Hravý úsměv na její tváři, světlo v jejích očích, silná linie čelist... pořád to byla Honoka.

Jeho dcera Honoka.

Jeho dcera.

Náhle se mu zatočila hlava, sevřel manželčinu ruku, jen aby ucítil, jak ji slabě stiskla na oplátku. Ti dva stáli úplně beze slova, když se kolem nich začali shromažďovat reportéři a začaly se spouštět kamery, vytahovaly se poznámkové bloky a pera. Přes ten rozruch se Honoka jen slavnostně usmála a zachovala si klid, zatímco Manabe zíral na reportéry a jeden po druhém couvali, skoro jako by se ho báli, v jeho šedomodrých očích byl mrazivý výraz.

Byl v tom mistr a zachoval si jistý klid, který tomuto třpytivému světu prozradil, že patří sem, do vyšší společnosti a Akihito musel přiznat, že ano. Harunové byli čestní, než upadli do nemilosti, koneckonců, byli jedni z nejlepších.

„Akihito-san," Manabeho hlas byl klidný, kontrolovaný a jeho pohled byl ještě výraznější. „Yukino-san. Už je to dlouho."

„Měli bychom..." Yukina vypadala, jako by se dusila. „Měli bychom si promluvit někde jinde."

„Když to žádáš," souhlasila Honoka a přikývla.

Do soukromé zasedací místnosti je doprovodil manažer hotelu Hyuuga spolu se Sakurou a Sairem, kteří byli před chvílí zavoláni. Když se za nimi zavřely dveře a bylo zajištěno soukromí, Sakura okamžitě běžela k rodičům.

„Mami! Tati! Co tady děláte?" zeptala se růžovlasá žena naprosto zmateně a překvapeně. „Myslela jsem, že jste chtěli –"

„Sakuro," přerušila ji tiše Honoka a zakryla prsty své dcery svými vlastními, její hlas byl tichý a její pohled byl něžný. „To je v pořádku," zvedla pohled k muži stojícímu za Sakurou, světlo v jejích očích bylo plné vděčnosti. „Vím, co chceš udělat a nedovolím ti to udělat kvůli mně. Nemůžu dovolit, aby moje dcera nesla břemeno za to, co jsem udělala špatně já."