Bad Behaviour ✔

¤ 13

„Připadá mi velmi zajímavé, že nevěnuješ práci tolik času jako dřív, Sasuke."

Sasuke, lehce překvapen náhlým prohlášením, vzhlédl ke zdroji hlasu. Jeho čelist ztvrdla, když našel Itachiho stát u dveří, tmavé oči měl netečné a pohled upřený na něj. Nečekal, že ho uvidí v kanceláři tak pozdě v noci.

„Itachi."

Itachimu se něco zablesklo očích. „Nejdražší bratře."

„Nejdražší bratře?" zopakoval Sasuke ostře a z jeho hlasu sršel sarkasmus. „Takhle mi říkáš i před ostatními?"

Starší Uchiha ignoroval jeho slova, vešel do místnosti a posadil se na židli naproti Sasukemu. Po dlouhém mlčení zvedl ze stolu dokument a prošel ho. „No," řekl. „Zdá se, že společnost řídíš dobře, dokonce i beze mě."

„Nedals mi na výběr."

Itachi se podíval na Sasukeho. „Chtěls mít na výběr, Sasuke?"

Sasukeho ruka ztuhla uprostřed podepisování dalšího dokumentu. „Jak to myslíš?"

„Pokud se nemýlím," začal Itachi s nečitelným obličejem. „Ty jsi byl ten, kdo chtěl společnost. Nedal jsem ti na výběr, protože si nechtěl mít na výběr, Sasuke. Chtěl jsi společnost, tak jsem ti dal společnost," tajemný úšklebek mu zkřivil rty a dodal: „Na omezenou dobu, to to znamená. Vždy si vezmu zpět to, co mi právem náleží, stejně jako ty."

Mladší Uchiha si bratra prohlížel a bylo mu špatně až od žaludku. Hnusilo se mu, že jsou si tak podobní, vzhledově i povahově. Kdyby to byl Itachi, ne Sasuke, byl si jistý, že by udělal to samé. Bolelo ho, když si to přiznal, dokonce i sám sobě, ale pravděpodobně to byla pravda. Vzal by si zpět to, co by mu právem patřilo, protože byl Uchiha a to bylo... to bylo to, co Uchihové skutečně dělali. Nemilosrdně, nelítostně získávali cokoli a všechno, co mělo být jejich, ale nebylo. Přijetí nikdy nebylo jejich silnou stránkou, pokud a zvláště pokud byla pošlapána jejich hrdost.

Ale ne takhle.

„Odešel jsi," odpliv si Sasuke a zaťal pěst pod stolem. „Odešel jsi, ty bastarde a nedals mi na výběr. Myslel sis, že to bylo snadné? Myslel sis, že jsem ti chtěl vzít společnost? Nechtěl, Itachi, a pro tvou informaci, společnost byla naše. Ne tvoje. Ne moje. Naše. Nechali ji nám. Já –" odmlčel se, na zlomek vteřiny zaváhal, ale věděl, že nemá jinou možnost, jak z toho vycouvat. „Podíval jsem se na jejich původní závěť."

„Já vím."

„Ty to víš?"

Itachi vstal a podíval se z okna, stál zády k Sasukemu. „Taky jsem viděl původní závěť."

„Kdy?"

„Po nehodě."

„A neřekl jsi mi to." odplivl si Sasuke hořce. „Neřekls mi to a odešel jsi. Jsi takový – jsi takový zbabělec, ty bastarde. Čeho ses bál?"

Itachiho rty zdobil hořký úšklebek, ale neodvážil se otočit, aby ho ukázal svému mladšímu bratrovi. „To, na co ses díval, byl jejich první závěť Sasuke."

„Co tím myslíš?" zeptal se Sasuke s přimhouřenými očima. Byl si tak jistý, že se díval na ten správný. Když o tom mluvil s jejich právníkem Ichinose Kuramou, byl velmi jasný a velmi přesný a ujistil se, že věci jsou tak, jak mají být. Viděl to na vlastní oči a byl si jistý, že nedošlo k žádné chybě. Pokud.... Pokud mu něco neuniklo. „Itachi?"