Bad Behaviour ✔

¤ 15 ¤

„Takže jsi dostala povolení od milence, Sakuro?"

Sakura zamrkala a pak vzhlédla. Sai vklouzl na sedadlo vedle ní, položil šálek kávy na stůl a přistrčil ho jejím směrem. Natáhla se po ní, na tváři se jí objevil nostalgický výraz, než její rysy ozdobila rozpačitost a tváře jí zbarvil lehký ruměnec."

„Ne," přiznala nakonec. „Neví, že jsem tady."

„No?" pozvedl obočí a zvedl svůj vlastní šálek černé kávy. „O čem chceš mluvit?"

Sakura polkla a pak rychle odpověděla. „Potřebuji odvoz."

„Kam?"

„Do domů mých rodičů," řekla. Po pravdě, mohla jet autobusem nebo tak, ale to by pravděpodobně zabralo víc času, než bylo nutné – času, který ve skutečnosti neměla.

Karin jí volala včera večer znovu a tentokrát nejen naplánovala schůzku, ale zajistila schůzku mezi Sakurou a jejich dědečkem na dnešní večer. Netřeba dodávat, že to zmáčklo všechny její knoflíky a uvrhlo ji to do spirály úzkosti, něčeho, bez by čeho se opravdu, opravdu, opravdu obešla. Domnívala se, že je pro ni přirozené požádat Saie, aby šel s ní; Tenten byla opět zaneprázdněna a Sasuke... zatímco Sasuke věděl o jejích problémech, nebyla si jistá, že je připravený na setkání s rodiči, vzhledem k tomu, že nebyli ani v oficiálním vztahu toho druhu. Takže opravdu, Sai byl její jedinou nadějí – a skutečnost, že měl něco společného s Karininým návrhem, ji nutila, aby ho požádala.

Sai chvíli mlčel, ale pak jen přikývl. „Dobře."

„Díky." Vděčně se usmála. „Zaplatím snídani. A oběd."

Jen se znovu usmál tím tichým, nuceným úsměvem, ale z nějakého důvodu zjistila, že jí to nevadilo tolik jako dřív. „Je to opravdu v pořádku?" zeptal se a chvíli to znělo pochybovačně. „Tvůj milenec snadno začne žárlit. Vypadá to, že máš ochránce, Sakuro."

Sakuřiny oči se rozšířily, byla trochu zmatená, když zjistila, že tak nenuceně mluví o jejím něco jako možná příteli se svým bývalým, a o něco víc než jen trochu zmatená byla, když zjistila, že ji ten druhý podporoval. Nějak se jí podařilo získat zpět klid. „Opravdu to není můj ‚milenec' nebo tak něco – je to čerstvé," usmála se nejistě, když tázavě zvedl obočí. „A má jméno."

„Uchiha Sasuke. Znám ho, je docela známý," souhlasil. „Docela úlovek, co?"

„Oh, Sai," vykulila oči. „Je opravdu příliš brzy mluvit o takových věcech."

„V pořádku," pokrčil rameny a dopil šálek čaje. Vytáhl z peněženky nějaké bankovky a vstal. „Každopádně, radši vyrazíme hned, než chytneme provoz."

„To je pravda," souhlasila Sakura rychle a následovala jeho příklad. „Pojďme."

Si jen přikývl a odvedl ji z kavárny. Netrvalo jim dlouho, než se dostali do jeho auta a pak už jen asi dvě nebo tři hodiny do domu Sakuřiných rodičů, který byl daleko na venkově. Jakmile dorazili, vylezli z auta. K její úlevě a mírnému uznání jí neotevřel dveře. Byl to jeden z jejich soukromých žertů, když byli pár a bylo by opravdu fakt trapné, kdyby se pokusil o stejný trik teď, když ona vlastně nevěděla, čím jsou a čím by měli být. Bylo by to prostě trapné.

„Jsme tady," promluvil Sai, když Sakura zírala na dveře déle než pět minut. „Asi chceš zaklepat, zazvonit na zvonek nebo tak něco."

„Zaklepat," odpověděla Sakura trochu zadýchaně z důvodů, kterým nerozuměla. V hrudi se jí zmocnila panika – ne proto, že se setká s rodiči, ale protože se jim chystala říct něco, co se jim pravděpodobně nebude líbit. „Okaasan nenávidí zvonky, připomíná jí to starý rodinný dům."