Bad Behaviour ✔

¤ 8 ¤

Bylo to jako jedna z těch scén v telenovelách, kde se hlavní hrdinka chystala nastoupit do letadla a hlavní hrdina tam jen stál, nevěděl, co má dělat, ale uvnitř byl zlomený.

Dobrá, fajn. Bylo to jen trochu podobné, předpokládal Sasuke, protože opravdu nevěděl, co má dělat, ne proto, že Ino odcházela a on byl uvnitř zlomený – ale protože Ino sdílela většinu svých posledních chvil a slov v Japonsku se Sakurou, ne s ním, aby mluvili o něm.

Sakura se usmívala, když s ní Ino mluvila, ale neuniklo mu, jak na něj neustále kradmo koukala, její smaragdové oči jasně jiskřily, když zadržovala smích. Sakra, co bylo tak vtipného? Vzhlédl právě včas, aby uviděl Ino, jak jí do rukou vsunuje složku plnou papírů, než táhla růžovovlasou ženu zpět k místu, kde stál Sasuke.

„Takže," řekla Ino. „Už musím jít." Vzala jeho ruku a pak ji nonšalantně položila na Sakuřinu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc. „Brzy se vrátím," pokračovala vesele. „A až budu pryč, chci, abyste se opravdu dobře poznali, rozumíte?"

Sasuke sledoval, jak se Sakura usmívala na Ino, vůbec ji netrápila skutečnost, že jejich ruce byly propletené nebo Inina žádost. Žena přikývla, když se na něj ohlédla, tvář měla netečnou a obočí zvednuté, skoro jako by ho pobízela, aby něco řekl.

V reakci na to si Sasuke odkašlal a zabručel.

„Takže teď," Ino sepjala ruce. „Uvidíme se později."

„Sbohem, Ino," odpověděla Sakura. „Bylo opravdu příjemné tě znovu vidět."

„Díky za všechno, Sakuro," Ino ji krátce objala. „Dej mi vědět."

„Dám."

„Sasuke, já –" Ino se otočila, aby se na něj podívala, a pak ho odtáhla pryč ze Sakuřina doslechu. Její ruce stále svíraly jeho a zašeptala: „Opravdu chci, abys tomu dal šanci."

Sasuke to ignoroval a povzdechl si. „Zavolej mi, až dorazíš."

„Zavolám," odpověděla, váhavě se usmála a pak ho pevně objala. „Postarej se o sebe a o Naruta, dobře? Bude se mi po vás stýskat, kluci."

„Postarej se o sebe," řekl.

„Jo," zasmála se a hravě ho praštila pěstí.

Věnovala Sasukemu poslední pohled, Ino zamávala Sakuře a pak odešla, zmizela za odletovými branami, blonďaté vlasy jí tančily za zády. Sasuke ignoroval náhlý knedlík v jeho krku a podíval se na ženu, která stála vedle něj.

„Takže," začal.

„Takže," zopakovala přátelským tónem. „Večeře?"

Sasuke se zamračil. „Je teprve sedm."

„Dostala jsem instrukci, abych tě vzala na večeři v sedm," zavtipkovala Sakura, vůbec ji nerozptyloval jeho chladný tón. „A nenechala tě jíst samotného. Tak pojďme."

V jejích očích bylo odhodlání a Sasuke nějak věděl, prostě věděl, že nebude brát ne jako odpověď. Znal ten pohled, viděl to v očích Ino, kdykoli po něm chtěla, aby udělal něco, co by normálně neudělal, viděl to v Narutových očích téměř pořád a vidět to v Sakuřiných očích mu jen připomnělo, že se z toho nebude schopen vyvléct.

„Dobře," ustoupil. „Ale já beru na večeři tebe. Ne naopak."

„Aww," zavrčela se rty stisknutými do tenké linky, jako by zadržovala smích. „Zranila jsem právě tvou mužskou hrdost?"