Bad Behaviour ✔

¤ 20 ¤

Chtěla by to nazvat upgradem.

Vážně.

Napůl fascinovaná, napůl hodnotící, Sakura zkoumala své okolí, pohledem se dívala na svůj pracovní stůl, prázdnou vázu s květinami a kovovou knihu na konci stolu a ... co to bylo? Naklonila se dopředu, aby si dobře prohlédla podivný předmět ležící v rohu jejího stolu. Oh. Skartovačka papíru. Ruční skartovačka papíru. Skvělé, teď se nejen bude zbavovat nepoužitých papírů, ale také si může procvičit paži. V hlavě si to rychle spočítala: to by pravděpodobně zabralo asi pět minut každodenního chození do posilovny, i když popravdě řečeno, v těchto dnech na to neměla čas.

Přesto optimistický hlas v její hlavě rozhodl, že jde o upgrade. Místo nepatrné kabinky u okna s absolutně žádným soukromím dostala svou vlastní místnost. Teď se může pustit do práce – nebo si zdřímnout – v klidu, aniž by někdo po ni házel podivnými pohledy. Mohla se bez toho obejít. Pracovala asi deset dní a stále si neměla s kým promluvit, kromě paní z jídelny, která byla vždy dost milá, aby jí pokaždé, když tam jedla, dala další porci. Snažila se spřátelit, ale brzy si uvědomila, že je to marné. Viděli zvláštní zacházení, kterého se jí dostávalo od ‚nadřízených' a mysleli si, že Sakura je jen další obyčejná zaměstnankyně, byl to jen další důvod, proč se jí vyhýbat.

Povzdechla si a posadila se na své sedadlo. Dostala i kolečkové křeslo. Možná neměla přátele, ale alespoň její pracovní život byl o něco lepší. Měla samozřejmě jako vždy plné ruce práce s dalšími lekcemi s Ougi a oblékáním a podobně, ale očividně jakákoliv práce, kterou přispěla, stačila k tomu, aby získala povýšení v společnosti Miyazawa.

Nebo to byl fakt, že ona byla Miyazawa. Pokrevně. Tak nějak.

Sakura toužebně zírala na svůj telefon. Nejlidštější kontakt dnes měla s Ougi, která podle ní byla opravdu milá, ale všichni ostatní jí chyběli. Chyběla jí Tenten. Chyběli jí rodiče. Také jí chyběl Sasuke. Několik dní spolu nemluvili a soudě podle jeho mlčení měl zřejmě také hodně práce.

Zachvácená náhlým nutkáním s ním mluvit nebo jen slyšet jeho hlas, vytáhla z tašky svůj telefon a vyťukala Sasukeho číslo.

„Sakuro?" Sasukeho hlas byl drsný a vyčerpaný, když zvedl na třetí zazvonění. „Ahoj."

„No ahoj," řekla a znělo to mnohem udýchaněji, než sama čekala. „Co děláš? Máš práci?"

Ozval se ten nejzvláštnější zvuk míchání papírů a pak si Sasuke znovu odkašlal. „Můžu mluvit. Jak se máš?"

„Mám se fajn," řekla a prsty si pohrávala s rukojetí skartovače, najednou byla nervózní. „Právě jsem dostala povýšení."

„Po pouhých deseti dnech?" zněl pobaveně. „Předpokládám, žes ze sebe dala to nejlepší."

„Něco takového," zamumlala. „A co ty? Jsi si jistý, že nemáš práci? Protože můžu... protože si můžeme promluvit později, zítra nebo kdykoli. Vlastně nemám žádný důvod, proč ti volám nebo tak něco, nebo..." odmlčela se, když si uvědomila, že blábolí. „Chci říct..."

„To je v pořádku," odsekl a ona si dokázala představit, jak se opírá o židli, hlavu má shozenou dozadu, rozcuchané vlasy a zavřené oči, vypadá velmi unaveně a telefon mu vklouzl mezi rameno a tvář. Když znovu promluvil, jeho hlas změkl. „Právě jsem přemýšlel, že ti zavolám."

Cítila, jak se jí v hrudi třepotá rozkoš. „Opravdu?"

„Ano," byla jeho věcná a plochá odpověď. „Máš čas zajít na oběd?"