Bad Behaviour ✔

¤ 29 ¤

Po šokovaném zajíknutí jeho jména Sasuke ztuhl, i když se okamžitě neotočil. Místo toho ji ignoroval, přikrčil se před Daisukem a chytil muže za límec.

Když promluvil, hlase se mu třásl vroucím hněvem. „Cos jí udělal?" zeptal se a když Daisuke neodpověděl, prudce mužem zatřásl, obsidiánové oči pomněly sotva skrývanou zuřivostí, když jeho hlas klesl ještě níže. „Něco jsem se tě ptal."

„Já –" hnědovlasý muž zalapal po dechu a svíjel se v sevření. „Já nechtěl – nechtěl jsem, přisáham! Nic! Přísahám –!"

„Špatná odpověď," zašeptal Sasuke a vstal, když Daisukeho vytáhl s sebou, prsty mu stiskly zadní část límce a přitiskly ho na straně krku. „Špatná odpověď."

Sakura s očima rozšířenýma hrůzou se k němu bez přemýšlení vrhla, ruce mu přehodila přes ramena v pevném sevření. „Sasuke, přestaň!"

Její dotek byl jako oheň na jeho kůži, který vysílal vlny elektřiny po jeho páteři a on sebou trhl, jeho prsty se okamžitě rozevřely. Daisuke, osvobozený z jeho těsného sevření, se zřítil k zemi v kvílejícím chaosu, scvrklý strachem, když se ochranitelsky objal a jeho tělem se nekontrolovatelně rozléhaly vyděšené vzlyky.

„Zmiz," přikázal Sasuke po chvíli ticha, jeho hlas byl drsný. „Jestli tě ještě někdy uvidím, přísahám, že –"

Daisuke vydal vysoký, téměř slabý výkřik hrůzy a okamžitě se vyškrábal na nohy, rozběhl se směrem k zahradám a několikrát spadl, než konečně zmizel za křovím. Teprve když by l z dohledu, se Sasuke přestal prudce třást, ačkoli chvění jeho pěstí neustávalo, napětí se valilo z jeho těla v horkých vlnkách. Sakura to vycítila a nepustila ho, pravou rukou se jemně, ale konejšivě, vytrvale dotýkala ohybu, kde se jeho rameno spojovalo s krkem, nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů – až se o chvíli později náhle odtáhl a vymotal se z její náruče, prudce se otočil, zády k ní.

Když mluvil, jeho hlas byl nabitý prázdnými obviněními. „Nechtěl jsem mu ublížit."

V příkrém kontrastu, byl ten její nepopiratelně měkký. „Já vím."

„Chtěl jsem mu jen – dát lekci."

„Já vím," ujistila.

Několik okamžiků nemluvili. Sledovala, jak se jeho záda chvějí v tichu a čekala, až se uvolní, až se uvolní jeho napjatá záda, napjatá ramena, jeho nepravidelný dech bude trochu více kontrolovaný. Neklidná, napjatá atmosféra se najednou rozplynula v ticho a ona cítila, jak se tlukot jejího srdce uklidnil.

„Sasuke?""

Jeho jméno uniklo z jejich rtů, jako šepot tak slabý, tak tlumený, tak tichý, že kdyby na ni nebyl tak ostře zaměřen, zavrhl by to jako svou vlastní představivost.

„Já..." jeho dech se mu zatajil a na vteřinu bojoval se slovy. „Já..."

Sasuke otočil hlavu a jejich oči se setkaly, obsidiánově černé a jiskřivě smaragdově zelené.

„Omlouvám se," zachraptěl, tón jeho hlasu přidušený emocemi a zabarvený mnoha odstíny frustrace, intenzita v jeho potemnělých očích jí říkala vše, co potřebovala vědět. „Omlouvám se. Moc se omlouvám."

Nastalo několik okamžiků ticha, než k němu Sakura váhavě přistoupila, překonala propast mezi ano a ne, a opřela se čelem o jeho záda, oči se třepotavě zavřely.

„Já vím," zašeptala a přestože její slova byly jen unikající šepoty, byla v nich jistá pevnost, známá pevnost, která mu poskytovala útěchu a ujištění, které mu mohla poskytnout jen ona, když zopakovala: „Já vím."