Bad Behaviour ✔

¤ 19 ¤

Od chvíle, kdy Sakura začala se svým novým rozvrhem, uplynulo několik dní a už si na něj zvykala.

Ne.

Pokud nespala, pracovala v kanceláři. Když nepracovala v kanceláři, měla lekce. Pokud neměla lekce, spala – někdy na svém stole.

Ano, byla tak unavená.

Měla to očekávat, předpokládala. Tyto typy „lekcí" obvykle trvaly jeden, a ona je všechny vtěsnala do dvou týdnů. Bylo to extrémní, ale nehodlala si stěžovat. Koneckonců se rozhodla a bylo by neslušné to jednoduše změnit, protože pracovala až do vyčerpání.

Jestli na tom bylo něco dobrého, tak to, že alespoň věděla, že na ni lidem záleží. Tenten se rozhodla vstávat opravdu brzo ráno, aby se ujistila, že Sakura dostane svou ‚zdravou' snídani a někdy čekala, až se Sakura vrátí domů, i když bylo po půlnoci, připravená se šálkem kouřícího heřmánkového čaje. Sasuke byl jiný případ. Vzhledem k tomu, že oba byli pekelně zaneprázdněni, jediné, co měli v posledních dnech, byly telefonáty. Mělo to stačit – nebyla namotaná, prosímvás – ale spíš se jí stýskalo.

Když si to Sakura uvědomila, zhluboka si povzdechla a zachmuřeně zabořila hlavu do dlaní. Byla odsouzena k záhubě. Nebyl čas přemýšlet o Sasukem, když se musela naučit nazpaměť sedmnáct různých čajů používaných při čajových obřadech nebo cvičit své taneční kroky nebo se snažit rozlišit, která lžíce se používá na dezert, nápoje nebo na polévku. Dobře věděla, že byla trénovaná tak, jako by to dělal jen Miyazawa – tak, jak to dělala Karin a velmi možná i Honoka. Nikdy si neuvědomila, kolik práce to dalo.

„Jsi v pořádku, Sakuro?"

„Oh!" zalapala po dechu. „Promiň, Ougi-san."

Ougi Kazuha, učitelka, kterou jí Karin přidělila, se na ni usmívala. Její teplé hnědé oči pobaveně tančily, když se posadila vedle Sakury. „Prozraď, na co myslíš?"

Ougi byla sladká a ve vzduchu kolem ní bylo něco mateřského. Ani s prošedivělými vlasy neztratila eleganci, důvtip ani bystré oči. Nebylo divu, že jí Miyazawové velmi důvěřovali. Byla dobře vychovaná, zdvořilá, velkorysá a hlavně se uměla chovat. Nebyla tam jediná chybička. Její oblečení bylo konzervativní, elegantní a uhlazené. Usmála se, aniž by toho příliš prozradila. Mluvila a všichni poslouchali.

„Jsem v pořádku, díky." Sakura úsměv opětovala. Měla svou učitelku docela ráda. „Jen unavená."

„Ah," Ougi s pochopením přikývla. Pohlédla na Sakuru s obavami v očích, téměř omluvně. „Přála bych si, abychom to mohli odložit na jiný den, ale opravdu nemůžeme, pokud chceme držet tempo."

„Jsem v pořádku," zopakovala Sakura. „Můžeme pokračovat."

„Jsi si jistá?" zeptala se Ouhi.

Sakura přikývla a narovnala se za stolem. Zavrtěla hlavou, vyčistila si mysl od zbytečných myšlenek a soustředila se na květiny na stole, každou z nich identifikovala podle stylu. Seika. Jiyuka. Moribana. A pak Nagire, nejoblíbenější její matky.

„Dobře, ale dnes večer skončíme o hodinu dříve. Pořád si musíš vyzvednout své nové šaty a vyzkoušet si je, Sakuro-san. To nemůže počkat, protože je možná budu muset upravit, dobře?"

„Dobře," řekla Sakura a v duchu se plácla do čela. Šaty. Jak vůbec mohla zapomenout na ty zatracené šaty?

Ty zatracené šaty byly ty, které si musela obléct v ten večer, kdy měla být představena – což k její úlevě nakonec nebyla žádná konkrétní událost. Byla to událost uvedení produktu na trh jedné z Miyazawových společností a Akihito ji tam vezme. Podle toho, co jí Karin řekla, se toho prostě musela zúčastnit, usmívat se, být k lidem zdvořilá a neodpovídat na žádnou otázku. Dokud si nemusela měnit jméno, Sakura byla ráda.