POLIB MĚ ZNOVU

17.

Ráno jsem vstávala v šest do školy, vůbec se mi nechtělo.
Po deseti minutách jsem konečně vstala.
Vyšla jsem z pokoje, a chtěla jít do koupelny, abych si vyčistila zuby. Venku svítalo, takže už bylo vidět aniž by jsem rozsvítila. Zarazila jsem se s pohledem na Petra, který ležel na pohovce, a vedle něj flaška vodky postavená na stole. více než do půlky vypitou.

Sakra.

Šla jsem k němu blíž. Hned jsem věděla že se takhle zřídil nejspíš kvůli tomu, co jsem mu včera řekla.

„Petře." Snažila jsem se ho probudit.

Brácha ještě nebyl doma, a já měla strach ho tu nechávat samotného.
Otočila jsem ho na bok, protože mu určitě bude blbě, tak aby se neudusil.

Nešla jsem do školy. Dole je taková malá večerka, takže jsem došla koupit novou flašku vodky, aby brácha nic nepoznal.
Celý ty hodiny co Petr spal, jsem seděla u něj.
Usnula jsem asi na půl hodiny na druhé straně pohovky.

V devět se Petr probudil.

„Ale dobré ráno." Řekla jsem.
„Jak ti je?"

„Je mi hrozně."

Zvedla jsem se z pohovky, a došla jsem mu pro flašku neperlivé vody, kterou jsem koupila v obchodě.
Podala jsem mu ji.

„díky." Řekl.

Vypil zhruba půlku.

„Co tady vlastně děláš nemáš být ve škole?" Zvedl hlavu, a zeptal se.

„Mám. Ale-" fakt jsem mu to přiznat nechtěla, ale neměla jsem jinou možnost.
„Bála jsem se o tebe."

Petr se usmál.

„Nebudeš mít problém?" Zeptal se mě.

„Ne. napsala jsem si omluvenku." Odpověděla jsem mu.

Sedl si, a sundal ze sebe deku. Pokusil se postavit, ale zase si hodně rychle sedl.
Začala jsem se smát. „Přijde ti to vtipný?" Zeptal se mě.
„Hele, docela dost." Smála jsem se dál.

Petr se po chvíli zasmál taky.
„Jsem rád, že se zase směješ." Řekl.