POLIB MĚ ZNOVU

36.

„Cítil jsi ke mně vůbec někdy něco?" Řeknu rozklepaným hlasem.

Nadechne se „samozřejmě."

„Jo? Protože to tak nevypadá."

Slzy mám na krajíčku, a myslím že to opravdu dlouho nevydržím.

„Nejsem pro tebe tím dobrým chápeš?"

„Nechápu, protože jsi mi pomáhal ve všech těch blbejch dituacích. Držel jsi mě. Objímal když mi bylo nejhůř. Usínal jsi se mnou, a vážně nemůžu za to, že jsem se do tebe zamilovala."

Slzy mi vyhrkly už při poslední větě.
Ano, právě jsem mu tady vyznala lásku.
Vypadá, že ho to překvapilo.

„A to je právě špatně."

Nechápu ho. Bojí se snad mého bráchy? Jsem plnoletá. Calin by byl možná proti, ale není snad důležité, že já bych byla šťastná?

Slzy mi tekly, ale snažila jsem se, abych se doslova nezhroutila. Neměla jsem se malovat. Řasenku mám teď všude.

„Nezasloužím si tě Amélie." Rukou mi přejede po tváři.

„Nechápu co to tady teď říkáš." Zašeptám.

Dívám se do jeho modrých očí, a vidím to. Vidím tu bolest.

„Prosím dělám to pro tvoje dobro."

„Já se tě nevzdám." Řeknu tiše.

Oči má skleněné. Bolí ho to stejně jako mě.
Přeci tady a teď nezahodíme vše co máme.

Myslím že ho vidím po prvý brečet.

„Miluju tě Petře."

Z očí se mu derou slzy, Oba víme že i kdyby jsme si tady a teď řekli cokoli, tak že to konec není.

____________________________________

Vím, je to takový otevřený konec, ale opravdu mi dalo práci než jsem tenhle celý příběh vůbec vymyslela. Je to můj první příběh, a já doufám že se vám líbí. Určitě to není můj poslední příběh, neskutečně mě to baví, a mám v plánu psát dál.

Děkuju za všechny čtenáře, co to dočetli do konce. ❤️