POLIB MĚ ZNOVU

28.

Dorazili jsme na rozsáhlou louku. Podívala jsem se na Petra nechápavým pohledem.

„Pojď." Řekl s úsměvem, a vylezl z auta.

Fajn. Otevřela jsem dveře, a vylezla z auta. Petr mě chytl za ruku, a vedl mě blíž k louce.
To co jsem viděla mě překvapilo, a potěšilo zároveň.

Na louce byla roztáhlá deka. Na dece byli dva polštáře se světýlky kolem.

Nejspíš tu plánuje být až do večera.

Byl tam košík s jídlem.
Pane bože vůbec ho nepoznávám. Je vidět že mě zná.

„Tos připravil sám?" Zeptala jsem se překvapeně.

„Samozřejmě."

„To je jak ve filmu." Usmála jsem se.

„Tak pojď."
Chytil mě za ruku, a vedl mě k dece.
Sedli jsme si na deku, a já pořád nevstřebala tohle všechno.

„Ale tohle není rande. že ne?" Zeptala jsem se pobaveně.

„Jasně že ne." Řekl Petr.

Do večera jsme si povídali. Je mi s ním fajn. Cítím se s ním tak zvláštně.
Koukali jsme se spolu na západ slunce.

K večeru už jsme jen leželi, a koukali se na zjevující se hvězdy na obloze. O tomhle jsem si dřív snila.
Petr mi o sobě prozradil hodně věcí, a já zase na oplátku o sobě.
Leželi jsme na dece, a hledali obrázky ve hvězdách.
„Já vidím velký vůz." Říkám.

„Jo a kde jako?" Zeptal se zvědavě Petr.

„Najdi si ho." Řekla jsem s pychem, a zasmála se, když jsem viděla jak se tváří.

Petr mě chytil za ruku, a mě v tu chvíli přešel smích. Podívala jsem se na něho, a viděla jak se na mě dívá.
Jeho modré oči mi doslova četli z duše.
Díval se na mě bez dalšího slova. Díval se mi do očí, i na rty.
Cítila jsem svůj rychlí tlukot srdce. Pomalu se ke mně přibližoval. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů.

„Co to děláme." Zarazila jsem ho.

Petr mlčel a díval se na mě.

„Já nechci být jedna z těch tvejch holek."

Petr se na mě díval, jako by nevěděl o čem mluvím.
Moc dobře ví o čem mluvím.
Trochu se ode mě oddálil, a na sucho polkl.

„Promiň ale já vůbec nechápu, co mezi námi je." Řeknu.

„Jak to myslíš?"

„Spali jsme spolu, trávíme spolu hodně času, ale ty pořád žiješ svůj život. Vodíš si domů holky, a nejspíš mě bereš úplně stejně."

Petr si sedl, a nic neříkal. Nejspíš mi k tomu nic říct nedokáže.
Jak jinak.

„Odvez mě domů." Zvedla jsem se, a chtěla jít k autu. V tom mě Petr chytil za ruku, aby mě zastavil.

„Nevnímám tě stejně." Řekl.
„Nejsi pro mě jedna z nich."

„Když ne, tak proč mě střídáš mezi nimi?"

„Je to těžký. Jsi ségra mého nejlepšího kamaráda, neodpustil by mi to."

„Calin chce abych byla šťastná." vysvětlila jsem mu.

„Ale se mnou nebudeš."

Při téhle větě se mi díval do očí. V jeho modře zbarvených očích jsem četla vážnost.
Myslel to vážně.