POLIB MĚ ZNOVU

27.

sarin_a: Ale on se změnil. Hrozně hezky se o mně stará.

amelie.p: Já jsem tě varovala.

Protočím oči, když to dopíšu. Ta holka se nikdy nepoučí.

No bezva utekla mi asi půlka filmu. Hodila jsem přes sebe ještě deku, abych se více uvelebila.
Nejsem daleko od toho abych usnula, ale vyruší mě ťukání na dveře. Ve dveřích se objeví Petr, který směřuje k mé posteli. Nespustím z něj oči.

Co  potřebuje?

„Tenhle film mi přijde depresivní." Řekne když si sedá na postel.

„Nevím, moc ho nechápu." Odpovím mu.

„Co budeš dělat dneska?"

„Vidíš ne?" Ukážu na notebook.

Petr se na odpověď jen zasmál, a zaklapl notebook.

S otázkou v pohledu "co děláš" ho pozoruju, beze slova. Petr se ke mně přiblížil. Byl ode mě jen pár centimetrů.

„Tak si nic neplánuj, někam tě vezmu." Zvedl se, a šel směrem ke dveřím.

„Musím se líčit?" Zarazím ho.

„Je to na tobě, ale budem tam je my dva." Už chtěl odejít, ale zase se vrátil.

„Takhle ti to stejně sluší nejvíc." Mrknul na mě.
Objevil se mi malý úsměv na tváři.

Po chvíli jsem se vzpamatovala z toho co se právě stalo. Zvedla jsem se, a šla do koupelny, abych se osprchovala. Rozpustila jsem si drdol, protože jsem se rozhodla umýt si vlasy. Pustila jsem na sebe teplou vodu, a Přemýšlím co si vezmu na sebe.

Po osprchování jsem šla rovnou hledat nějaké oblečení.

Ani mi neřekl kam mě vezme.

No co vezmu si na sebe riflové kraťasy, a bílí top.
Vyžehlím si vlasy, a líčit se nebudu. Dám si možná řasenku a lesk na rty, to je celý.

Před Petrem nepotřebuju vypadat bůh ví jak dobře, a navíc říkal že mi to takhle sluší.

Zatím co jsem se připravovala, Petr někam šel.
Jsem skoro hotová.
Čekala jsem že mi to bude trvat déle.
Zrovna si žehlím poslední pramen vlasů, když slyším odemykání dveří.

„Už jsi hotová?" Ozval se Petr z chodby.

„Jo." Zakřičela jsem na něj zpátky.

Upravovala jsem se ještě u velkého zrcadla který mám jako dveře od skříně.

Petr stál opřený mezi dveřmi , a s úsměvem na tváři mě pozoroval.
„Sluší ti to."

„Děkuju." Usmála jsem se na něj.

Šla jsem se obout do bílých tenisek. Petr byl celou tu dobu obutý, takže čekal u výtahu.
Jeli jsme výtahem dolů. Nešlo si nevšimnout toho, jak mě Petr celou dobu pozoruje.
Před panelákem stálo auto. Petr mi podržel dveře, abych se posadila.

„Ty už sis udělal řidičák?" Zeptala jsem se ho když už seděl za volantem.

„Ne, ale neboj jedem kousek."

Pane bože.

Petr nastartoval, pustil rádio a vyjeli jsme.