POLIB MĚ ZNOVU

23.

Začala se mi mírně motat hlava.

„Tak já už raději půjdu." Řekl chlap přede mnou.

Vzhledem k mému stavu jsem ho skoro ani nevnímala. Postavila jsem se, ale zase jsem si hodně rychle sedla. Zkusila jsem to podruhé, a měla namířeno k východu.

V chůzi jsem se začala kymácet, a začala vidět rozmazaně, ani jsem nebyla pořádně schopná rozeznat obličeje, které se přede mnou kroutili do rytmu hudby.
Zázrakem jsem se dostala ven z klubu, ale hned u východu se mi podlomili nohy. Opřela jsem se o zeď, po které jsem se v zápětí sklouzla k zemi. Z posledních sil jsem vyhrabala z kabelky mobil, z kterého jsem vytočila Petrovo číslo. Chvíli to jen vyzvánělo, ale po chvíli se z telefonu ozval ospalí Petr.

„Amy?" Zachraptil.

„Petře." Zamumlala jsem tak, že mi skoro nebylo rozumět.

„Amy stalo se něco?"
„Petře. Potřebuju pomoct." Řekla jsem a vzápětí omdlela.

„Amélie?"
„Amélie kde jsi?" Ozývalo se z telefonu dál.

Petr mobil típnul, a já dál seděla opřená u východu o zeď. Nemám tušení jak dlouho jsem tam seděla. Probudilo mě až když se mnou někdo začal lomcovat. Otevřela jsem oči, a sotva je držela otevřené. Před sebou jsem viděla Petra, který se mě pokouší zvednout.

„Péťo?" Zachraptila jsem.

„Ty sis pro mě přišel." Zamumlala jsem.

„Amélie co jsi to vyváděla?" Řekl zoufale.

Klekl si, a přehodil mě přes záda.

Probudila jsem se až doma, kdy už jsem byla schopná trochu komunikovat. Otevřela jsem oči a ležela jsem na pohovce, Petr se na mě podíval, a najednou ztuhnul. Po chvíli se ke mně přiblížil.
„Amélie děláš si prdel?" vytřeštil.

„Co je?" Zamumlala jsem.

„Ty sis vzala drogy!?" Vykulil na mě oči.

„Cože?" Nepochopila jsem ho.

„Máš zorničky jako míče!" Vyšiloval.

„Co to meleš?" Vyjela jsem po něm.

„Vzala sis to?!" Vyštěkl.

„Ne?" Řekla jsem zmateně. Petr vypadal že mi nevěří.