POLIB MĚ ZNOVU

30.

Probudilo mě hlazení ve vlasech Petrovy ruky. Ještě že je tu tma, protože jsem se nestihla odlíčit.

„Klidně spi." Zašeptá Petr.

„Kolik je?" Ptám se rozespale.

„Čtvrt na osm." Odpoví mi.

Zvednu se do sedu, a rozsvítím mobil, abych se ujistila že nekecá. Nekecá.

„Ježiš. Musím se jít osprchovat, a ještě se chvilku učit." Začala jsem se zvedat z postele.

Stále jsem strašně unavená.

Opřela jsem se rukama o postel, abych se mohla zvednout. Najednou jsem ale nic neviděla.
Udělalo se mi temno před očima, a v tu ránu jsem ležela u Petra v náručí.

„Amélie!" Ozvalo se už asi třikrát nade mnou.

„Co se stalo?" Zamumlala jsem, když jsem otevřela oči.

„Omdlela jsi." Řekl vyděšeně Petr.

Nemám vůbec sílu se zvednout. Co se to děje?

„Jedla jsi dneska něco?" Zeptal se Petr.

„Jogurt."

„Jogurt? Jenom?" Vytřeštil.
„Sakra Amélie co se děje?"

„Co by se dělo?" Bože prostě jsem toho moc nejedla no.

„Jíš poslední dobou čím dál tím míň."

„Bez starostí." Snažím se postavit.

Kolena se mi znovu podlomí, a já zůstanu sedět na posteli.
Petr na mě jen vyděšeně zírá.

„Začínáš hrozně hubnout." Chytne se za hlavu.

„Mám toho teď moc. Blíží se konec školního roku, nemám čas a ani pomyšlení na jídlo."

Petr se ke mně přiblíží, a přiloží svojí dlaň na mojí tvář.

„To zvládnem." Šeptne.

Kývnu hlavou na souhlas, a přitisknu se k němu.