POLIB MĚ ZNOVU

24.

Druhý den jsem se probudila až v jednu hodinu odpoledne s ukrutnou bolestí hlavy.

Po probrání jsem si začala vybavovat včerejšek. Chvíli jsem se bolestí převalovala v posteli, a pak se rozhodla vstát.

Šla jsem do obýváku kde seděl Petr.

„Tak co princezno. Jak ti je?"

Chvíli jsem na něho naštvaně zírala, ale pak mi začalo být dost blbě. Rozeběhla jsem se do koupelny, a zavřela za sebou dveře.

„Nepotřebuješ pomoct?" Ozval se za dveřmi Petr.

„Ne. Dík."

Měla jsem pocit že umřu. Mám pocit, že jsem toho včera tolik nevypila, tak proč je mi tak blbě sakra.

Vylezla jsem z koupelny a sedla si na pohovku vedle Petra.

„Už se mi přiznáš?" Řekl vážně.

Podívala jsem se na něj, ale pořád jsem netušila k čemu se mám přiznat.

„Já ale nevím k čemu." Řekla jsem bez pohledu na něj.

Petr zoufale vydechl, a opřel si obličej o dlaň.

„Je to zlo chápeš?" Řekl.

Otočila jsem k němu hlavu. Vzhledem k tomu jak to řekl, vypadalo to že s tím má zkušenost. Sjel dlaní po obličeji a zamračeně se na mě podíval.

„Vím to protože." Zastavil se.

„S tím mám zkušenosti." Odvrátil ode mě pohled.

Dívala jsem se na něj zděšeným pohledem, protože mě to docela překvapilo. Znám ho dlouho, a nikdy bych neřekla že někdo jako on bral.

„Říkám ti to jen proto, že o tebe mám strach Amélie."

Zarazilo mě už jen to, že mi nevěří.

„Nikdy bych si to nevzala. A ty to víš." Řekla jsem zmateně.

„Někdo ti něco hodil do pití."

Vykulila jsem oči. Začala jsem si vybavovat toho chlapa, s kterým jsem se večer bavila.

„Pane bože." Řekla jsem tiše.

Pak jsem zvedla mobil, a viděla tam třicet zpráv od Sáry a z toho bylo ještě pár zmeškaných hovorů. Nechtělo se mi to všechno číst, takže jsem vytočila Sáry číslo. Netrvalo to moc dlouho, a Sára to zvedla.

„No konečně. Kam si zdrhla ty pako měla jsem o tebe strach!" Ječela na mě Sára z telefonu.

Musela jsem si ten telefon od ucha kousek oddálit, protože by mi asi za chvíli praskl ušní bubínek.

„Příště mi něco aspoň řekni, nebo zvedni telefon!" pokračovala.

„Promiň já vim, ale všechno ti vysvětlím. Jen ne po telefonu." Řekla jsem.

„Fajn. Za chvíli jsem u tebe." řekla, a položila telefon.

Petr celou tu dobu vedle mě zadržoval smích, a když to Sára položila, okamžitě to pustil. Zamračila jsem se na něj, ale po chvíli jsem se při pohledu na něj smála taky.

Chvíli jsme s Petrem koukali do mobilu na sociální sítě. Z toho nás ale po chvíli vyrušil zvonek.

„Ta je teda rychlá." Řekl s údivem Petr.

Šla jsem otevřít. Sára ani nečekala, a vtrhla dovnitř.
Aspoň stihla Pozdravit Petra, než rozrazila dveře od mého pokoje. Sedla si na postel, a já k ní.

„Tak mluv ty zrádkyně." Řekla.

„Promiň že jsem tě tam nechala, ale když jsem se vracela z toalet byla jsi zaneprázdněna líbáním se s nějakým klukem. Nechtěla jsem tě rušit, a nechtěla jsem jít domů bez tebe, takže jsem se posadila zpátky k baru. Po chvíli si ke mně ale přisedl nějaký starší chlap, ale pak už si to dál nepamatuju" snažila jsem se ji to vysvětlit.

Sára se na mě se skrčeným obočím dívala. Očima kmitala po celým pokoji, a pak i po mně.

„Ty jsi s ním spala!?" vytřeštila.

Vykulila jsem oči. Čekala jsem všechno, ale tohle fakt ne.

„Pane bože klid nespala. Jak tě to napadlo ty blbko." začala jsem ji uklidňovat.

„Nevim vyznělo to tak." Rozpřáhla ruce.

„Bože." protočila jsem oči.

„Petr mě nejspíš nějak dostal domů." Řekla jsem. Sára se usmála a hýbla obočím.

„Sáro přestaň" řekla jsem ji. Sára se začala smát, a pokrčila rameny.