POLIB MĚ ZNOVU

33.

„Amelie!" Ozve se z obýváku.

Bože usnula jsem v tom, včem jsem včera přišla z klubu.

Pomalu se v ukrutných bolestech hlavy zvedám, abych zjistila, proč na mě Calin řve už takhle po ránu.

„No?" Zamumlám když vcházím do obýváku.

„Ale dobré ráno." Zvýší hlas.
„V kolik jsi včera přišla?"

„Nevím. Brzo." Odpovím mu.

„Ve tři ráno!"

Bože dělá, jako kdyby tohle nikdy neudělal.

„Amélie je ti teprve osmnáct, a ty už děláš tohle."

„Co si dělal ty v osmnácti?" Odseknu.

„Bavíme se tu o tobě, ne o mně."

To je typický.
Chová se jak můj táta.

Otočím se a rozejdu se zpátky do svého pokoje. Co to teď jako bylo? Oslavovala jsem konec roku.

Měla bych se sebou něco udělat, už nemá cenu jít spát, je jedenáct hodin dopoledne.

Vlezla jsem do sprchy a počkat. Kde má Petr sprcháče a šampony? Nemohly mu dojít, měl jich tu dost.

Umyla jsem se, hodila na sebe župan, a běžela se podívat k němu do pokoje.

Má tu vše, jen nemá tak plnou skříň jako před tím.

Kufr je pryč.

„Brácha? Kde je Petr?" Zavolám na Calina, když vycházím z Petrova pokoje.

„Petr se stěhuje. Našel si byt."

Cože?

„Proč?" Zeptám se.

„Co proč? Nemůže být pořád s námi." Zašklebí se.

Do prdele cože? On se stěhuje? Proč?