POLIB MĚ ZNOVU

35.

blíží se sedmá hodina, a já jsem komplet připravená. Sice se klepu, protože jsem ho dlouho neviděla, a nevím jak tohle všechno dopadne, ale těším se, až ho zase uvidím.

Už je sedm, a on nikde. Že by si to rozmyslel?
Sedím na pohovce. Každou chvíli kontroluju mobil, jestli se náhodou neozval. Jsem strašně nervózní. Už je čtvrt na osm. To mu není podobné.

Jsem připravená se dát do původního stavu, když v tom mi přijde zpráva.

Omlouvám se za zpoždění, jsem dole.

Rychle se zvednu, vyběhnu z obýváku do chodby, abych si obula boty. Popadnu klíče položené na botníku, zamknu byt, a řítím se ze schodů za Petrem.

Vycházím z vchodových dveří, a.. on má auto?

„Ahoj." Pozdravím ho, když otevřu dveře od auta.

„Čauky." Usměje se.

„Ty už sis udělal řidičák?"

„Ne. Jen už mě nebaví jezdit tramvají, a chodit pěšky." Zasměje se.

„Nebojíš se, že tě chytnou?"

„Zatím se to nestalo."

Srdce mi buší hrozně rychle, musel si všimnout jak se mi klepou ruce. Bože až teď si uvědomuju jak krásný má oči.

„Odstěhoval jsi se." Moc dobrý začátek konverzace. gratulace.

„Promiň, že jsem ti to neřekl předem."

„Já, jen nechápu proč jsi mi nenapsal? Udělala jsem něco?"

„Ne Amélie, jen mi přišlo blbý být závislí na Calinovi."

Znám ho až moc dobře na to, abych poznala, že neříká celou pravdu.

„Vím že je v tom ještě něco jiného, a proto jsem se chtěla sejít, a promluvit si."

Petrovi klesl úsměv na tváři.

„Amélie já vím co ke mně cítíš."

Bylo mi jasný že to ví.

„Není to dobře." Pohladí mě ve vlasech.

„Cože?" Hlas se mi klepe stejně jako moje tělo.

„Amélie nemůžu riskovat že tě zkazím."

Jeho slova mě doslova probodávají.

„Petře tohle přeci není pravda."

„Řekni mi. Jsi stejná jako před tím?"

Z jeho očí klesnu k mým stehnům který se třesou.
Má pravdu, že nejsem stejná jako před tím, ale to není jeho vina.

„To ale není tvoje vina." Řeknu tiše, protože kdybych jen trochu zvýšila hlas, poznal by, že jsem jen kousíček od toho abych brečela.