Pompeii [NaruGaa] ✔

II.|| Volání krve

Život v okovech nebyl nic pro něj. Jako chlapec svobodně lítal v sedle na otevřených pláních, cítil doušky volnosti a nejlepší bylo, že si mohl dělat, co chtěl. Jenže Římani si brali všechno. Zvětšovali svá území, přinášeli do svých řad další a další otroky, mezi nimiž skončil i on. Jeho kmen se setkal s celou ozbrojenou legií a prohrál. Bylo to v den, kdy na vlastní oči spatřil zemřít své rodiče a tato vzpomínka ho pronásledovala dodnes.

Ze začátku být v okovech odmítal. Byl mrštný a rychlý, často unikal, a ještě častěji se pral, takže jeho noví páni usoudili, že by mohl jít do jam. Ve čtrnácti stanul ve svém prvním souboji a nějakým zázrakem se mu podařilo vyhnout smrtící ráně, zneškodnit protivníka a zvítězit. Takhle to pokračovalo dál... Ocital se v různých arénách, proti různým protivníkům a štěstěna mu dopřávala výhru a čím častěji vítězil, tím větší jeho bolest byla. Jako by se ničím nedala utišit. Slyšel volání krve, měl nutkání brát život, avšak bral ho špatným lidem. Dennodenně vzhlížel k vršku arény, na kraje lože a nenávistně pozoroval ty, jež mu uzmuli svobodu, pobili celý jeho kmen a zmasakrovali rodiče. Nenáviděl je za to, jak ho změnili..

A teď se nacházel tady. V Pompeiích, kde měli jednu z největších arén, jaké kdy viděl. Únavu si nenechal pustit k tělu, jako jediný kráčel sebejistě a mnoho mužů za ním se ho snažilo marně napodobit. Očima modrýma jako letní nebe, probodával zlaté orlice, představoval si, jak je hází do ohně a zlato se vlivem silného žáru roztéká, až nezbývá nic než zlatá kaluž.

Zástup otroků mířil po hlavní silnici a lidé kolem ustupovali a pohlíželi na ně s jakýmsi druhem opovržení, což už za tu dobu zvládl ignorovat, avšak praxí a léty vybroušené smysly něco vycítily. Někdo se mu zavrtával přímo do zátylku a on uvolnil zvědavost a přes rameno se podíval. Stál tam mladík s vlasy červenými jako krev, oblečen tak, jakoby patřil do vyšší vrstvy, ale připadal mu příliš bledý a vyzáblý, aby mohl být někým důležitým. Za to ho zaujaly jeho výrazně zelené oči. V obličeji se mu neodráželo nic, možná jen chvilkový záblesk překvapení, že se na něj otrok jako on obrátil a pohled mu plně opětoval. Možná to bylo zvláštní, ale tohle bylo poprvé za šest let, co hladové volání krve utichlo a zanechalo za sebou prázdnotu.

***

Světlovlasý mladík byl strčen do společné cely, kterou už někdo obýval. Zamračeně se ošil po svém žalářníkovi a nechal průchod hněvu, jenž mu křivil snědou tvář. Ten to nevnímal a pokračoval dál.

Blonďák si odfrkl a natočil tvář za sedící postavou. Byl to mladý, hnědovlasý muž, přibližně v jeho věku, takže ho soudil na nějakých devatenáct, možná dvacet let, s úšklebkem ve zjizvené tváři, a už jen to ho nesmírně vytáčelo. Tvářil se jako by měl všechno pod kontrolou.

"Vida, nový maso," uchechtl se hrubším hlasem.

Nováček se k němu natočil celým tělem a začal si mnout zápěstí podrážděná železem. "Chceš na mě něco zkoušet?" zeptal se ho výhružným, chraplavým tónem.

Hnědovlásek se krátce zasmál a k překvapení jeho nového spolubydlícího, si lehnul zpátky na tvrdou desku, jež představovala postel.

"Ani ne. Klid Kelte, ty naděláš," zamával rukou a dal si ji hlavu, úplně stejně jako tu druhou.

"Jaks poznal, kdo jsem?" použil zase výhružný tón.

Nedovolil si povolit v ostražitosti. Netušil, co byl zač a pod těmi hadry byl docela dobře vypracovaný, ale vypadal uvolněný. Líně spustil nohu z desky na zem a jemně s ní pohupoval sem a tam.

"To je očividný. Stačí jeden pohled. Pár Keltů už jsem viděl a všichni vypadáte skoro stejně. Mimochodem, starám se o psinec, hodili tě k tomu nejmíň škodnýmu tady, takže se nemusíš bát."